Pište si - Vílí býlí

Socha, Radomír. Vílí býlí aneb Tajemství kouzelného herbáře. Praha: Portál, 2017. 112 s.

Ne, nebojte se, nejedná se o pravopisné cvičení, ale o pohádkový příběh spisovatele Radomíra Sochy, jež nás zavede do říše bylinkových víl, skřítků a jejich zázračného světa léčivých rostlin.

Holčička Janinka, která žije v domečku se svojí babičkou, jednoho dne najde na půdě starý kouzelný herbář. Když ho otevře, místnost zalije oslnivé světlo. Ze zvědavosti přečte tajné zaříkadlo a… Ve snu se jí zjeví heřmánková víla! A to se teprve začnou se dít věci!

V každé kapitolce Janinka zažívá různá dobrodružství a zároveň se prostřednictvím babičky a bylinkových víl dozvídáme základní informace o devíti léčivých rostlinách, např. k čemu se používají, jaké neduhy léčí, kdy je nejvhodnější je sbírat.

Autor navíc velice vhodně, vědom si současné „nutnosti“ rozvíjet u dětí čtenářskou gramotnost, na konec každé kapitolky zařadil pár kontrolních otázek. Malé čtenáře (a nejen je) tak nenásilnou formou přivádí k tomu, aby s textem dále pracovali a uvědomili si, co se o dané léčivce dozvěděli a zapamatovali. I dospělí si mohou ověřit, jak moc při předčítání dávali pozor. 😊

Podle popsaného postupu v závěrečné kapitole si mohou děti svůj vlastní herbář dokonce i vyrobit.

Když jsem knihou listovala úplně poprvé, naprosto mě uchvátily ilustrace Evy Chupíkové. Její výtvarný rukopis si mě natolik podmanil, že jsem od půvabných bylinkových bytostí a věrných vyobrazení léčivek nemohla odtrhnout oči. Její ilustrace byly skutečným balzámem pro duši.

Velice oceňuji také to, že Radomír Socha záměrně vybral do herbáře takové léčivé rostliny, které běžně rostou kolem domů a v zahradách, a tak si je děti, inspirovány Janinčiným příběhem, mohou samy nasbírat a usušit. Což ostatně v šesté kapitolce potvrdila i sama kopřivová víla: „My víly se snažíme, aby většina léčivých bylin rostla co nejblíže vašich stavení a zahrad.“ (s. 61)

Pohádkový příběh Vílí býlí, jež vydalo nakladatelství Portál, se bude líbit nejen malým a větším čtenářům, svůj okruh nadšenců si najde i mezi dospělými. A myslím si, že takový miniherbář se v žádné pořádné domácí knihovně neztratí!

Na svatého Martina

Od té doby, co máme malého, se jaksi více snažím dodržovat české tradice a zvyky, a tak jsem letos na svatého Martina upekla svatomartinské rohlíčky a plánovala muže a syna uctít husou. Poslední jmenovanou tradici jsem nakonec trochu pozměnila. Nebudu péct husu, ale kachnu, jelikož jestli si mám vybrat husu kupovanou, nebo kachnu z domácího chovu od babičky, vítězí jasně bio kachna. :-) No a na našem stole se objeví o týden později, až budeme všichni pěkně doma. 

Recept na svatomartinské rohlíčky najdete zde. Vyzkoušela jsem nádivku makovou, tvarohovou a povidlovou a testosteronovému klubu nejvíce chutnaly rohlíčky povidlové a tvarohové, takže příští rok je volba nádivky jasná. :-)

Svatý Martin

Svátek sv. Martina (11. 11.) se u nás slaví jako začátek zimy, proto se říká, že "Svatý Martin přijíždí na bílém koni". Tento svátek byl prý jedním z nejoblíbenějších svátků roku. Hospodáři i děti čekali na první sníh, hospodyně pekly husu a svatomartinské rohlíky. 

A proč vlastně ke sv. Martinovi patří husy? Legenda říká, že sv. Martin byl natolik skromný, že nechtěl přijmout post biskupa v Tours a schoval se před vyslanci, kteří mu oznámení o zvolení nesli, do husince mezi hejno hus. Ty ho však svým kejháním prozradily. Jiná legenda praví, že sv. Martina husy svým hlasitým kejháním rušily při kázání. Za trest teď musí každý rok v den sv. Martina pykat na pekáči. (zdroj zde)

Spratek (Příběh dítěte, které nikdo nemiloval)

Hayden, Torey L. Spratek. Příběh dítěte, které nikdo nemiloval. Praha: Portál, 2012. 240 s.

„Co je důležité, je očím neviditelné.“

(Antoine de Saint-Exupèry)

Milí čtenáři, zaujala vás někdy nějaká kniha natolik, že jste nad jejím obsahem přemýšleli ještě několik dnů či týdnů po přečtení? Od vysoké školy do dnešního dne jsem prostudovala několik publikací, které se věnovaly poruchám učení a poruchám chování u dětí, ale teprve příběh Spratek od Torey L. Hayden mě donutil se nad touto problematikou hlouběji zamyslet.

Torey, učitelka na americké škole, jednoho dne dostane do své třídy pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami šestiletou holčičku jménem Sheila, která vážně zranila tříletého chlapečka. Unesla ho a zapálila na něm oblečení. Torey a Sheila si k sobě postupně hledají cestu a nezvladatelné dítě se pomalu mění v nadprůměrně inteligentní stvoření.

Příběh, vyprávěný samotnou Torey, umožňuje čtenáři být přítomen jejím neustálým vnitřním zápasům a nejistotám v roli učitelky, jejím pochybnostem o sobě samé, hledající odpovědi na každodenně přítomné otázky: Co tady vůbec dělám? Umím tyto děti vůbec něco naučit? Neměla jsem tu situaci vyřešit jinak? Je možné věci změnit? Je možné životy těchto dětí změnit?

Jistě jste si všimli shody jména románové hrdinky s autorčiným. Nejedná se o náhodu. Torey L. Hayden, vlastním jménem Victoria Lynn Hayden (*1951 Livingston v USA), je dětskou psycholožkou a speciální pedagožkou, a tak při psaní knihy opravdu vycházela ze své bohaté pedagogické praxe a beletristicky zpracovala skutečný příběh šestileté dívky. Díky tomu její román nepostrádá na věrohodnosti a odborné erudovanosti. V kombinaci s poutavostí a čtivostí (byť se jedná o neveselé téma) vytváří napínavý děj, kdy čtenář dočte jednu kapitolu a vzápětí chce začít číst další, protože nutně musí vědět, jak se situace se Sheilou i Torey bude dále vyvíjet.

Ducha celého příběhu navíc podtrhují drobné ilustrace, nápaditě doplňující prolog, každou z 19 kapitol a epilog.

Musím se vám přiznat, že se ke Spratkovi (Příběhu dítěte, které nikdo nemiloval) v myšlenkách stále vracím. A přemítám. Přemítám o dětech, o problémových, zanedbávaných dětech, které zažily psychická traumata, a nejen o nich. Vzpomínám na Torey, její vizi, že je možné věci změnit, i když byla kvůli svému snu velmi často se silami v koncích. Přemýšlím i o poselství celé knihy, o tom, že odsuzovat dítě či dospělého člověka za jeho činy není někdy tak jednoduchá a přímočará záležitost a vysvětlení na ono proč musíme hledat hluboko v minulosti.

Odpověď na otázku, komu bych doporučila knihu Spratek, je, myslím, více než jasná. Jistě bude zajímat všechny pedagogy, speciální pedagogy, výchovné poradce, dětské psychology i rodiče. Ale přála bych si, aby se kniha se svým poselstvím dostala do rukou i širší veřejnosti. Zasloužila by si to.

  

...

Kdykoliv začneš číst knihu, cítíš se, jako bys nastoupil do vlaku, který tě veze na prázdniny.

(Antonio G. Iturbe)

Antonio G. Iturbe (1967) - španělský novinář a spisovatel, upoutal románem Osvětimská knihovnice.

Auta kam se podíváš!

Dnešní rodinné dopoledne se neslo čistě v duchu výstavy Autíčka pro malé i velké, která je k vidění do 12. listopadu v prostějovském Špalíčku.

Na náměstí jsme tak jeli pouličkou, což normálně neděláme, protože věrni moudru Ve zdravém těle zdravý duch dáváme přednost chůzi.

Dalším a zároveň hlavním bodem programu byla výstava autíček v prostějovském Špalíčku. Správně v názvu výstavy bylo uvedeno pro malé i velké, jelikož manžel i já jsme stejně jako náš syn nadšeně poletovali od jedné vitríny ke druhé a vzpomínali, se kterými vystavenými exponáty jsme si jako malí hráli.

Potěšilo mě, oproti poslední návštěvě muzea, že je budova Špalíčku tááák prorodinná. Kočárek jsme pohodlně zaparkovali hned u pokladny. A že roční dítě běhá mezi vystavenými exponáty a sem tam chytne ručičkou na vyleštěnou vitrínu, NIKOMU (kromě výchovně kárající maminky, tedy mě) nevadilo.

Nabyti dojmy jsem se vydali do cukrárny Sladká tečka v Netušilově ulici. Rodiče s dětmi, pokud jste zatím v Prostějově nenavštívili tuto cukrárnu, honem tak učiňte! Nejenže vaří výbornou kávu a vybírat můžete mezi několika poctivými zákusky a dortíky, mimochodem bez kavárenských přirážek, ale HLAVNĚ tu mají i úžasný HRACÍ KOUTEK PRO DĚTI! Co koutek, jednu velikánskou místnost plnou hraček, pidistolečků a pidižidliček pro pidiličky, skluzavku a mnoho dalších dětských lákadel. Jen by mohli někde ke vstupu dát ceduli s upozorněním, že děti při odchodu z cukrárny brečí, protože se jim odtamtud nechce! Náš malý si v herně během pár minut oblíbil jedno autíčko a nechtěl odejít bez něj...
Čili si, mámy a tatínci, udělejte čas a zajděte se svými dětmi na výše zmiňovanou výstavu. A nezapomeňte na nějakou sladkou tečku! 😉

Špalíček

Špalíček

Sladká tečka

Když se řekne Montessori

MONTESSORI, Maria. Objevování dítěte. Praha: Portál, 2017. 352 s.

Kladli jste si někdy otázku, proč vaše dítě desetkrát opakuje nějakou činnost, nad kterou vy nechápavě kroutíte hlavou? Je roztržité a nedokáže se zklidnit? Jaká má být role učitele v procesu vzdělávání? A proč je často obtížné udržet ticho při výuce? Na tyto, ale i jiné otázky naleznete odpovědi v knize Marie Montessori Objevování dítěte, rozkrývající mnohá tajemství dětské osobnosti. Ale všechno pěkně popořádku...

Maria Montessori, italská lékařka, vědkyně a pedagožka, na sklonku 19. století a začátku 20. století zaměřila svoji pozornost na mentálně postižené děti. Vymýšlela metody učení a pomůcky, které měly pomoci zlepšit jejich vzdělávací výsledky. Nakonec ji napadlo, zda by tyto principy nenašly uplatnění i ve výuce zdravých dětí předškolního věku. Průběh a výsledky experimentu shrnula v již výše zmíněném spise Objevování dítěte.

Kniha je rozdělena do 26 kapitol (doplněna ještě o úvod, dodatek a doslov) ve kterých autorka systematicky předkládá zásady a postupy své práce. Začíná úvahou o aplikaci vědy ve škole a přes popis metod používaných v předškolní výchově se dostává až k výrobě pomůcek pro smyslový rozvoj, úloze učitele a technice výuky. A pozor! Podle Montessori ne učitel, ale dítě má být hlavní činitel výuky. Samo má svými silami a svým tempem získávat nové vědomosti a dovednosti, učitel/učitelka má pouze usměrňovat jeho činnost, odvrátit ho od aktivit, na kterých by jen zbytečně plýtvalo energií. Dále se dosti podrobně věnuje metodice psaní, čtení a počítání, neopomíjí ani kreslení, hudbu a náboženskou výchovu. To vše završuje kapitolou Vítězné tažení, kde jen potvrzuje úspěchy metod a přístupů uplatněných ve vzdělávání dětí předškolního věku.

Velice mě zaujaly autorčiny úvahy o tichu (ve třídě). V klasické třídě je ticho vyžadováno (pod hrozbou určitých sankcí) jako stav potřebný pro to, aby učitel mohl žáky vyučovat. Podle Montessori však ticho pro děti není přirozené. Tichu musíme děti nejprve naučit, a to vhodnými cvičeními. Jen tak získají potřebnou sebekázeň. Jistě stojí za vyzkoušení!

Musím se vám přiznat, že jsem se knihy od Marie Montessori trochu bála. V hlavě mi kolovaly otázky typu: Jak se mi text bude číst? Pochopím všechny autorčiny hlavní myšlenky? Nebude psát příliš vědecko-nudně? Opak byl pravdou. Montessori píše stylem, jako by se vám svěřovala se svým životním příběhem. Z řádků je cítit úcta, pokora a hlavně láska k dětem a k práci. A na celkové atmosféře díla je to opravdu znát.

Maria Montessori mi nabídla podívat se na chování, jednání a uvažování dětí, konkrétně mého syna, z jiného úhlu pohledu, a tak i mnohé pochopit. Proto si myslím, že Objevování dítěte by si měla přečíst každá maminka na mateřské dovolené, paní učitelky učící v mateřské škole a na 1. stupni ZŠ. A nám, co učí odrostlejší děti, neuškodí připomenout si, co předcházelo leckdy neuvěřitelným pubertálním výjevům.

A na úplný závěr pár úžasných myšlenek Marie Montessori:

Ten, kdo chce být učitelem, musí mít o člověka zájem. (s. 16)

Kdybychom porovnali svoji vlastní zapomnětlivost v průběhu našeho života se zapomnětlivostí našich dětí, museli bychom se hanbit. (s. 24)

My dospělí setrváváme ve vynášení poslušnosti dítěte jako jeho hlavní ctnosti. Podle nás by měla být pro dětství charakteristická, ale ve skutečnosti je poslušnost dítěte považována za ctnost hlavně proto, že je tak vzácná a obtížně dosažitelná. (s. 321)

Střípky z Běleckého údolí

Tolik let chodíme na procházky do Běleckého údolí a teprve čím jsem starší, tím víc si uvědomuji všechnu tu krásu přírody kolem. Myslím, že není třeba dalších komentářů...



hotel Bělecký mlýn

Splav, v němž se mí rodiče jako děti koupávali a u něhož si na ohni pekli vlastnoručně chycené ryby.