Spratek (Příběh dítěte, které nikdo nemiloval)

Hayden, Torey L. Spratek. Příběh dítěte, které nikdo nemiloval. Praha: Portál, 2012. 240 s.

„Co je důležité, je očím neviditelné.“

(Antoine de Saint-Exupèry)

Milí čtenáři, zaujala vás někdy nějaká kniha natolik, že jste nad jejím obsahem přemýšleli ještě několik dnů či týdnů po přečtení? Od vysoké školy do dnešního dne jsem prostudovala několik publikací, které se věnovaly poruchám učení a poruchám chování u dětí, ale teprve příběh Spratek od Torey L. Hayden mě donutil se nad touto problematikou hlouběji zamyslet.

Torey, učitelka na americké škole, jednoho dne dostane do své třídy pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami šestiletou holčičku jménem Sheila, která vážně zranila tříletého chlapečka. Unesla ho a zapálila na něm oblečení. Torey a Sheila si k sobě postupně hledají cestu a nezvladatelné dítě se pomalu mění v nadprůměrně inteligentní stvoření.

Příběh, vyprávěný samotnou Torey, umožňuje čtenáři být přítomen jejím neustálým vnitřním zápasům a nejistotám v roli učitelky, jejím pochybnostem o sobě samé, hledající odpovědi na každodenně přítomné otázky: Co tady vůbec dělám? Umím tyto děti vůbec něco naučit? Neměla jsem tu situaci vyřešit jinak? Je možné věci změnit? Je možné životy těchto dětí změnit?

Jistě jste si všimli shody jména románové hrdinky s autorčiným. Nejedná se o náhodu. Torey L. Hayden, vlastním jménem Victoria Lynn Hayden (*1951 Livingston v USA), je dětskou psycholožkou a speciální pedagožkou, a tak při psaní knihy opravdu vycházela ze své bohaté pedagogické praxe a beletristicky zpracovala skutečný příběh šestileté dívky. Díky tomu její román nepostrádá na věrohodnosti a odborné erudovanosti. V kombinaci s poutavostí a čtivostí (byť se jedná o neveselé téma) vytváří napínavý děj, kdy čtenář dočte jednu kapitolu a vzápětí chce začít číst další, protože nutně musí vědět, jak se situace se Sheilou i Torey bude dále vyvíjet.

Ducha celého příběhu navíc podtrhují drobné ilustrace, nápaditě doplňující prolog, každou z 19 kapitol a epilog.

Musím se vám přiznat, že se ke Spratkovi (Příběhu dítěte, které nikdo nemiloval) v myšlenkách stále vracím. A přemítám. Přemítám o dětech, o problémových, zanedbávaných dětech, které zažily psychická traumata, a nejen o nich. Vzpomínám na Torey, její vizi, že je možné věci změnit, i když byla kvůli svému snu velmi často se silami v koncích. Přemýšlím i o poselství celé knihy, o tom, že odsuzovat dítě či dospělého člověka za jeho činy není někdy tak jednoduchá a přímočará záležitost a vysvětlení na ono proč musíme hledat hluboko v minulosti.

Odpověď na otázku, komu bych doporučila knihu Spratek, je, myslím, více než jasná. Jistě bude zajímat všechny pedagogy, speciální pedagogy, výchovné poradce, dětské psychology i rodiče. Ale přála bych si, aby se kniha se svým poselstvím dostala do rukou i širší veřejnosti. Zasloužila by si to.