V kraji žítkovských bohyní II.

Na prosbu mé, troufám si říct, nejvěrnější čtenářky, přidávám ještě pár fotografií z kraje žítkovských bohyní...

Fotografií přikládám opravdu jen poskrovnu. Na začátku našeho víkendového pobytu se mi totiž vybila baterka foťáku a náhradní jsem s sebou bohužel neměla. Jak naschvál. Mohla jsem sice fotit mobilem, ale takovým fotkám prostě nedokážu vdechnout duši. Vy, co nejraději zachycujete okamžiky foťákem, mi jistě rozumíte.

V kraji žítkovských bohyní

Koncem léta jedna příjemná vzpomínka na čas strávený v kraji žítkovských bohyní...

Pro ty z vás, co jste románem Kateřiny Tučkové dosud nepolíbeni, zde pár základních informací: Žítkovské bohyně jsou románem o životních osudech bohyní (dá se říci lidových léčitelkách, jimž byly přisuzovány nadpřirozené schopnosti), žijících v oblasti Moravských Kopanic. Tyto ženy - bohyně si dovednosti a různá tajemství předávaly z generace na generaci a byly celoživotně konfrontovány jak s měnícími se režimy, tak i s přístupem lidí - pro někoho byla taková bohyně podvodnice, pro jiného skutečně léčitelka, pro třetího obyčejná žena. Ať tak či onak, krajina Moravských Kopanic sama o sobě velmi magickým místem je a místní příroda onu energii prostě má.

Dům poslední bohyně Irmy Gabrhelové.

Bydleli jsme u našich milých známých, konkrétně v Žítkové, v přátelské vesnici ležící v Bílých Karpatech (vzdálené cca 20 km od slovenského Trenčína). Když do Žítkové přijedete, je to, jako byste se ocitli v úplně jiném světě, ve světě, kterým vás svým přirozeným způsobem uklidňuje. Kam jen vaše oko dohlédne, vidíte skutečné louky, na nich se pasoucí ovce, krávy, koně. Na jedné samotě si můžete koupit domácí chléb čerstvě vytažený z pece, na ovčí farmě zase výborný sýr a přitom si posedět ve stínu lípy. Slovy Amálie Kutinové - ocitnete se v čarovné zemi...

Pozn.: Žítková - jedna z obcí v oblasti Moravských Kopanic.

SÝR OD KAPLIČKY - v pozadí prodejna domácích ovčích sýrů, kde se můžete osvěžit i domácí limonádou, pivem či povzbudit voňavou kávou.

Jak jsem naznačila již výše, obec Žítková okouzlila i několik spisovatelek. Na Žítkové se odehrává děj knihy Gabra a Málinka v čarovné zemi od Amálie Kutinové, již zmíněné Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové a z Kopanic čerpá náměty svých povídkových příběhů také Květa Legátová (povídkové sbírky Želary a novely Jozova Hanule).

P.S. Každá mince má dvě strany, nejinak je tomu i v případě turistické oblíbenosti Žítkové. Tato obec byla kdysi poklidným místem a po vydání úspěšného románu Žítkovské bohyně se s návštěvníky roztrhl pytel. A bylo po klidu. Místní to Kateřině Tučkové dodnes docela zazlívají. Je tedy otázkou, co se se Žítkovou stane, až bude natočen podle Žítkovských bohyní plánovaný film...

Benátky - část 3.

Byla tu sobota - poslední den v Itálii a nás čekaly benátské ostrovy Burano, Torcello a Murano. S plnou polní jsme naším zájezdovým autobusem dojeli do přístavu Punta Sabbioni, odkud jsme italským vaporettem vypluli na první z nich.

Punta Sabbioni

Burano

Burano, ostrov tisíců barev (jak jsem si ho soukromě nazvala), mě uchvátil již po připlutí do malého přístavu. Sotva jsme vystoupili, už nás lákala k posezení příjemná taverna, nedaleký zelený parčík zval k poklidnému dopolednímu odpočinku, nevtíravé stánky nabízely nezbytné turistické suvenýry... 

Ale co mě nejvíce zaujalo, byly barevné a dokonale upravené domky tamějších obyvatel a úzké uličky ústící v několik malých mostů. Prostě městečko jako z pohádky.

V každém krámku jste si mimochodem mohli koupit výrobky z místní krajky, jež tento původně rybářský ostrov proslavila, a to od šátků přes dětské oblečení až po krásné dečky či ubrusy. Z vlastní zkušenosti vám ale radím, kupujte toto zboží raději mimo hlavní turistickou trasu. My jsme úplnou náhodou došly na menší opuštěné náměstí, v jehož nejzazší části jedna stará paní přímo před námi takový klenot dokončovala. A hotových kousků nabízela k prodeji hned několik. Sice si člověk za kvalitu připlatil, ale o to jsme měly větší jistotu, že se nejedná o žádný turistický podvrh.

Na prohlídku ostrova jsme měli dvě hodiny. Jak správně tušíte, dvě hodiny byly zoufale málo. Burano jsme si s mámou nestihly ani pořádně prohlédnout, natož sednout si někde na kávu a vychutnávat si okolní atmosféru. A slyšet od paní P. (= průvodkyně) nějaký výklad? V to jsme už přestaly (a myslím že i zbytek zájezdu) doufat.

Prádlu se nevyhnou nikde. :-)

Torcello

A tak jsme po dvou hodinách nasedli na loď a pluli na ostrov Torcello. Na místo jsme dorazili v 11 hodin. A v pravé poledne jsme měli už zase odjíždět! Prohlídka tohoto kdysi významného politického a obchodního centra (jež ve středověku "potopila" malárie) probíhala podle následujícího scénáře: Zběsilý poklus ve velkém horku ke kostelu Santa Fosca a bazilice Santa Maria Assunta, deset minut na vydýchání a rychlý úprk zpět na zastávku, odkud ve 12 hodin odplouvalo vaporetto na Murano.

Proboha, to jsme copak nemohli jet nějakou pozdější lodí, v klidu si opravdu nádherné historické památky prohlédnout a v jejich stínu si chvilku odpočinout? Vždyť tento poslední den připomínal jakési nepovedené dostihy!

Nebýt mámy, která i přes velkou rychlost chůze a úmorné vedro neohroženě fotila a fotila, nemám z tohoto ostrova žádný záběr. Foťák jsem znechucená schovala a vytáhla ho až ke konci zájezdu.

kostel Santa Fosca

bazilika Santa Maria Assunta

Attilův trůn

Murano

A byl tu před námi nejslavnější benátský ostrov. Ostrov mistrů sklářů. 
Nemůžu si pomoct, ale zklamal mě. Svou největší slávu měl již evidentně dlooouuuho za sebou a marně jsem hledala, čím by se mi místo zalíbilo. 
Paní P. se chtěla zájezdu alespoň trochu zavděčit a slíbila, že se půjdeme do nějaké sklárny podívat. Zavedla nás proto do prodejny skla, ne sklárny, s příslibem, že hned nějakou sklárnu najde. Jak její zmatené pobíhání skončilo, nevím, s mámou jsme šly raději po svých.

Měly jsme velký hlad a také jsme konečně chtěly ochutnat italskou pizzu. Sehnat pizzerii na benátském ostrově byl ale nadlidský výkon! Když jsme si sedly do jedné restaurace a chtěly si objednat pizzu, dotčeně se pan číšník ohradil, že jsou RESTAURACE a pizzu že nabízejí ve vedlejší TAVERNĚ! Takže zkušenost pro vás, co se do Itálie teprve chystáte. Tak, jak jsou někteří Italové dotčení, když si odpoledne objednáte cappuccino, jsou VŠICHNI italští restauratéři hákliví na rozdíl mezi tavernou a restaurací. V taverně si klidně dejte jako hlavní chod pizzu, plný talíř těstovin či podobnou rychlovku. V restauraci (stejně jako v jakékoli dobré italské rodině) to proboha nedělejte! Správný oběd by měl sestávat z prvního chodu (primo piatto) - těstovin, po němž následuje hlavní chod v podobě masového pokrmu nebo plodů moře. Buon appetito!

Tavernu jsme nakonec našly a po chvilkovém čekání na volné místo jsme se i italské pizzy dočkaly.

Ve čtyři hodiny se mělo přejíždět lodí do Benátek, a tak paní P. kvůli velkým frontám rozhodla, že si všichni dáme sraz před nástupištěm o půl čtvrté. Ke smluvenému místu jsme došly s mírným předstihem a paní P. s pár lidmi ve frontě již kupodivu stála. Jaké bylo naše překvapení, když chvilku po půl čtvrté s oněmi pár lidmi nasedla do přijíždějícího vaporetta a bez  90% zájezdu odjela do Benátek! Co se dělo se zbytkem zájezdu, nevím. Až později večer, kdy jsme zase čekali na paní P. na nástupišti, tentokrát v Benátkách, nám jeden starší pán řekl, že několik lidí naši paní P. vyhlíželo na smluveném místě do čtvrt na pět. Marně.

Zase Benátky

Čas do odjezdu z Benátek jsme se rozhodly vyplnit nezbytnou kávou a krátkou procházkou po nábřeží. Dokonce jsme měly štěstí i na velkou zaoceánskou loď.

Odjezd

Do přístavu Punta Sabbioni jsme dorazili chvíli před osmou hodinou večerní. Plán byl takový - zajít si na záchod, převléct se v autobuse do spacího oblečení a v devět hodin odjet směr Česká republika. Proč ale nikoho z nás nepřekvapilo (při neorganizaci paní P.), že dvě účastnice našeho zájezdu zůstaly v Benátkách? Chuděry si myslely, že je sraz u přístaviště lodí před vlakovým nádražím... Na jejich obhajobu musím říct, že vícero lidem ze zmatené řeči paní P. nebylo ani napoprvé, ani napodruhé jasné, kde že ten sraz odjezdu z Benátek vlastně je.

Po hodinovém čekání na zbloudilé duše jsme nakonec byli všichni a mohli jsme odjet domů. Po uspěchaném dni a úmorném vedru se všem chtělo moc a moc spát, což tak ale úplně nešlo, když nám nad hlavami zvonily benátské masky. Při sebemenší nerovnosti na silnici se ozývalo pravidelné cink cililink. A proč se vám o této příhodě zmiňuji? Tušíte správně. Předchozí den jsem si jeden takový suvenýr také pořídila a před odjezdem si ho pečlivě zabalený položila do úložného prostoru nad námi. Ten hluk nemůže přece vydávat moje dobře zabalená maska, pomyslela jsem si, za to určitě můžou ty halabala pohozené škrabošky paní sedící naproti nám. Paní si to zřejmě myslela také, a proto své klenoty pečlivě schovala do oblečení. Ale zvonění pokračovalo dál. Byly to snad dvě nejkrušnější hodiny v mém životě. Sotva náš autobus zastavil na odpočívadle a většina lidí vystoupila, nepozorovaně jsem balíček s maskou zabalila ještě do bundy a potichu ho uložila zpět na místo. Cinkání přestalo, lidé usnuli. Uf!

Páni řidiči celou noc jeli docela svižným tempem a do České republiky jsme přijeli v časných ranních hodinách. Zpoždění jsme neměli, a tak jsem moc nerozuměla tomu, proč jsme neudělali povinnou zdravotní přestávku na odpočívadle v Mikulově. Pan řidič si to i nadále ve svižném tempu svištěl do Brna. A kousek před Brnem mi došlo proč. Cestovní kancelář si pro cestující, kteří nebyli přímo z Brna, přichystala snad ten největší podraz za celou dobu zájezdu. V Brně na nás nečekal svozový autobus, ale museli jsme se domů dopravit buď linkovými autobusy, nebo vlakem. Organizátoři zájezdu o tom celou dobu věděli a nikomu nic dopředu neřekli.

My jsme vyfasovaly jízdu vlakem. Měl výluku. A když jsme nastupovaly do výlukového autobusu, zjistily jsme, že paní P. koupila lístek pouze pro JEDNU osobu. Bez komentáře.

večerní Punta Sabbioni

Na zájezd do Benátek jsem se opravdu moc těšila. A opět se mi potvrdilo pravidlo, že když se na něco těším, nesmím to říkat nahlas, jinak je z toho těšení jeden velký průšvih. I to k cestování bohužel patří. Na druhou stranu, Benátky byly opravdu pábitelsky krásné a společný čas strávený s mámou mi nikdo nevezme. A doufám, že za pár let budeme na tento zájezd už jen se smíchem vzpomínat!😊

Benátky - část 2.

Den 2. 

Tak a bylo to tady. Den, kdy jsem konečně na vlastní oči měla vidět Benátky! Jako v nějakém správném holčičím romantickém filmu jsem po probuzení šla bosá otevřít miniaturní balkónek. Vykoukla jsem a pousmála se. Na nose mě zašimralo ranní slunce, vdechla jsem čerstvý mořský vzduch a pokochala se pohledem na probouzející se ulici pod námi.

Nadšené z toho, co nás dnes čeká, jsme jedna přes druhou štěbetaly a balily si do batohů nezbytné věci. Na ruce se mi houpal nový náramek. (Pozor, jedná se o důležitý poznatek!) Za chvíli nám oběma začalo kručet v žaludku, a tak jsme se celé natěšené, že poznáme místní italskou kuchyni a jejich typické snídaně, vydaly na snídani.

Vcházíme dveřmi do jídelny a STŘIH! Z původně idylického dne se stane - co vlastně?

Zarazil mě již přístup obsluhy u snídaně. Striktně celý náš zájezd musel jen a pouze k červeně označeným stolům a o jogurtech, ovoci či snad výběru sladkého pečiva, jakým se mohly pyšnit všechny ostatní stoly, jsme si mohli nechat jen zdát.

No nic. Vyjeli jsme do Benátek. Plán byl takový, že nás páni řidiči dopraví do městečka Quarto d'Altino na vlakové nádraží, odkud pojedeme všichni do centra Benátek vlakem. Podél silnice do Quarta jsme jeli okolo několika vybydlených vilek v polích, které za dob své největší slávy musely být nádherné. Co se muselo přihodit, že dnes zejí prázdnotou? 
Cesta autobusem byla poměrně dlouhá a zároveň tak akorát příhodná, aby nám paní P. (průvodkyně) pověděla něco o historii a současné tristní situaci Benátek, dokud nás, celý zájezd, měla pohromadě. Pochopitelně jsme se nedozvěděli nic.

Na nádraží nastala delší prodleva. Paní P. se marně snažila v automatu koupit lístky na vlak. Po několika neúspěšných pokusech, kdy jsme mysleli, že už to do příjezdu vlaku nestihne, jí přístroj konečně lístky vyplivl. Ještě je označit v turniketech, jež si taktéž žily svým vlastním technickým životem, a tradá, mohli jsme nastoupit do vlaku.

Jízda vlakem v cizí zemi je pokaždé velkým zážitkem, o to větším, pokud se celou dobu strachujete, na které stanici máte vystoupit. Proč prostě paní P. neřekla, že je to stanice KONEČNÁ, VENEZIA, SANTA LUCIA?! Když jsme vyhupsali z vlaku, marně jsme na nástupišti hledali paní P., která ani nepočkala, až vystoupíme všichni, a zběsilým krokem jsme ji stíhali, aby se nám probůh neztratila (paní P. byla žena malého vzrůstu, neměla s sebou ani deštník, jako ostatní průvodci/průvodkyně). Po výtce mojí mámy, že by si ho tedy mohla pořídit, jsme v poklidném tempu a v dohledu deštníku opustili nádražní budovu a stanuli skutečně v Benátkách! Sice až v 11 hodin, ale stanuli.

Dohoda zněla jasně. VŠICHNI jako skupina budeme chodit s paní P. po místních pamětihodnostech. Zřejmě proto paní P. nasadila zběsilé tempo, deštník připažila v bok a do doby odjezdu ji 90% účastníků zájezdu nevidělo...

A tak jsme s mámou vytáhly tištěné průvodce, mapy a šly jsme po svých. Naším cílem bylo dojít na tolik vyhlášené náměstí Sv. Marka. Bloudily jsme, bloudily, přešly jsme jeden most, přešly jsme druhý most a náměstí nikde. Zmoženě jsem si chtěla vytáhnout pití z batohu a co se nestalo, zavadila jsem o nový náramek... A ten se rozletěl na všechny světové strany. Ochotní turisté mi pomohli sesbírat zakutálené korálky a já jen doufala, že ho doma dám nějak dohromady.

Všimněte si - pravá ruka, náramek!

Jeden z mnoha benátských mostů.

Rozpálené uličky, stoupající horko, rozčilení nad jednáním paní P., neúspěch z hledání holubího náměstí (tento přívlastek vysvětlím později) a roztržený náramek - to si žádalo nějakou pořádnou italskou kávu a sladký dezert! Po pár minutách má závislost na kofeinu byla naštěstí uspokojena a konečně jsme si mohly začít vychutnávat benátskou atmosféru a pábitelsky se kochat. Tu mě u jednoho stolu zaujal pán s psíkem, u jiného stolu sraz kamarádek a kamarádů - babiček a dědečků, kteří se bavili povídáním o svých vnoučatech.

Ale co Sv. Marek? Máma to nakonec vyřešila nejlépe, jak mohla. Rozhodla, že k němu pojedeme lodí. Vrátily jsme se k nádražní budově, kde mají vaporetta (italská lodní MHD) svá stanoviště, koupily si lístky a stouply si do fronty. Italské MHD mělo jet za pár minut. Ve frontě jsme nakonec stály více jak hodinu. Do první loďky, která přijela, jsme se všichni nevešli a další, které přijížděly, nejely dle uvedeného jízdního řádu k náměstí Sv. Marka, ale na nábřeží Rialto. Když už asi potřetí pan Námořník monotónně zvolal, že další loď, která pojede, pluje směr Rialto, všichni do jednoho bez rozdílu národnosti a věku jsme sborově zanadávali a gestikulovali rukama.

Čekání se nám ale vyplatilo. Plavba po nejznámějším benátském kanálu - Canale Grande, linoucího se kolem nejkrásnějších benátských paláců, byla nezapomenutelná. Dokonce i známého mostu - Ponte di Rialto a romantických gondol jsme se dočkaly, byť z paluby lodi.

Kousek Ponte di Rialto.

Ještě jsme se ani nevzpamatovaly z té krásy a už jsme vystupovaly u asi nejoblíbenějšího místa v Benátkách, na náměstí Sv. Marka.

Musím říct, že první pohled mě poněkud zklamal. Ve filmech toto místo vypadalo trochu lépe. Čtvercové náměstí praskalo pod náporem turistů a do baziliky sv. Marka se musela vystát dlouuuuuháááá fronta. Ta ovšem překvapivě postupovala docela rychle, a tak jsme za pár minut mohly vstoupit dovnitř. Ale... Zase jsme taky rychle odešly. S batohy se do baziliky nesmělo. Měly jsme si jít dát batožinu za roh do úschovny. Šly jsme po šipkách, ale úschovna nikde. Tu jsme nakonec našly v jiné, docela zapadlé uličce. Dobře. Batohy jsme odložily. Co teď? Znovu si vystát tu strašnou frontu? Ani omylem. Nadrzo jsem pánovi u vstupu oznámila, že batohy už máme odložené a že bychom tedy rády vstoupily do baziliky. Moje prosby byly vyslyšeny. A teď velká rada pro případné nadšence, kteří by se do chrámu chtěli někdy podívat: Neplaťte zbytečná eura za audioprůvodce (v češtině pochopitelně nebyly) a prohlédněte si baziliku - ZADARMO - pouze svýma očima. Krásu byzantské architektury si tak mnohem lépe vychutnáte.

Dóžecí palác - rezidence benátských vládců.

Čtvercový půdorys náměstí.

Bazilika sv. Marka.

Kampanila sv. Marka - zvonice.

Malá perlička na závěr: Ve všech tištěných průvodcích se dočtete, že krmit holuby na náměstí Sv. Marka je přísně zakázáno a můžete prý dostat pokutu až 500 euro. Tak mi prosím vysvětlete, jak to, že krmení holubů je zde pro všechny bez rozdílu věku velkou zábavou?

Vaporettem jsme se poté vrátily do části, odkud to byl už jen skok k vlakovému nádraží, a daly si pozdně odpolední kávu. Tak a nyní se znovu vrátím k tolikrát omílanému tématu - odpolední cappuccino a Italové. Dát si pozdě odpoledne v Itálii cappuccino je něco jako u nás dát si v prosinci venku kopeček zmrzliny. Čili je to velice, velice divné. Ale, alespoň Benátčané, už jsou zřejmě natolik proturističtí, že vám cappuccino odpoledne beze jediného komentáře donesou. Dokonce vám ho i sami nabídnou.

Racek, jenž nám ochotně ze všech stran zapózoval.

Z Benátek jsme jeli zase vlakem a měli jsme vystoupit opět v městečku Quarto d'Altino. Záměrně píšu MĚLI. Zřejmě pan Strojvedoucí nebyl na takový velký počet vystupujících lidí na tomto místě zvyklý a začal zavírat dveře, když ještě polovina zájezdu stála ve vlaku. A víte co? Paní P. si toho opět ani nevšimla. Vůbec jí nevadilo, že nemá půlku účastníků zájezdu. Naštěstí jedna zdatná žena dveře otevřela a zbytek zájezdu, mezi nimi i my, vyskákal na perón. Jak rádi jsme viděli náš zájezdový autobus!

Pokud byste čekali, že máma a já budeme natolik unavené, že zůstaneme na hotelu a budeme si chladit bolavé nohy, jste vedle. Batožinu jsme "hodily" do kouta, převlékly se a vydaly se užívat noční život. Brzy jsme zakotvily v jedné příjemné restauraci s dětským koutkem, daly si prosecco (bílé šumivé víno) a vyhladovělé po celém dni si objednaly pravou italskou pizzu. 

Po hodině: Prosecco bylo skoro vypité, pizza nikde. Ano, s pizzou na nás zapomněli. Ještěže na nás na hotelu čekaly poctivé české řízky. :-)

Pokračování příště!