Svatomartinské rohlíčky podruhé

Téměř před rokem jsem svatomartinské rohlíčky pekla úplně poprvé. Říkala jsem si, že takové chutné tradice stojí zato zavést do rodiny. Svůj slib jsem, byť o pár dní dříve, dodržela. V mých představách jsem si s dostatečnou časovou rezervou připravila těsto i potřebné nádivky a v naprostém klidu a pohodě rohlíčky upekla, poté jsme si my všichni doma pěkně sedli v obýváku, uvařili si kávu nebo čaj, povídali si, prostě byli spolu a dívali se na nějakou úsměvnou pohádku, kterou by přerušovala pouze pochvalná slova o tom, jak se mi rohlíčky povedly a jaká jsem výborná kuchařka.

Realita, jak správně tušíte, byla úplně jiná. Chaos a zkáza - tato dvě slova přesně vystihovala atmosféru uplynulého dne. Již od pondělí jsme totiž všichni nemocní a dnes jako by všechny naše bolístky dosáhly svého vrcholu. A tak místo toho, abych si v polední pauze, kdy malý i manžel spávají, nachystala těsto i nádivky, jsem odpadla dříve než oni. Těsto jsem chystala až ve čtyři hodiny odpoledne, hodila ho i s připravenou tvarohovou nádivkou do lednice a čekala na manžela, až mi z obchodu donese povidla na druhou nádivku. Když manžel po hodině a čtvrt došel, převzala jsem štafetu a absolvovala taktéž nezbytné kolečko po obchodech.

S vyplazeným jazykem jsem doběhla domů, shodila bundu, nahodila zástěru a nastoupila na odpolední směnu do kuchyně. Jestli si teď myslíte, jaká že jsem nebyla chudinka, když jsem MUSELA do kuchyně, mýlíte se. Já si do kuchyně chodím odpočinout!!! Alespoň na malou chvilku vypnout.

A už to zase všechno začalo. Těsto nebylo dostatečně ztuhlé, tvarohová nádivka se roztékala, manžel nutně potřeboval kávu, chvatem jako od čínského kuchaře jsem se řízla do prstu, malému se zbořila věž z lega. Povidla jsem házela rovnou na rozválené těsto (jakápak povidlová nádivka)...

Ale všechno nakonec dobře dopadlo. Rohlíčky se povedly a jejich nedokonalosti jsem zakamuflovala moučkovým cukrem. I tu kávu a čaj jsme si dokonce vypili, sice v dokonalém nepořádku a u seriálu Jak jsem poznal vaši matku, ale vypili.

Uf! A ponaučení? Někdy je lepší si věci moc neplánovat a brát je, jak přijdou. A hlavně se z toho nehroutit a nezhroutit.

P.S. Tvarohovou nádivku jsem nakonec zahustila pomletými piškoty. Pro příště budu vědět, že tvaroh musím nechat přes noc vykapat!!!

Krásný svátek svatého Martina!

Na svatého Martina

Od té doby, co máme malého, se jaksi více snažím dodržovat české tradice a zvyky, a tak jsem letos na svatého Martina upekla svatomartinské rohlíčky a plánovala muže a syna uctít husou. Poslední jmenovanou tradici jsem nakonec trochu pozměnila. Nebudu péct husu, ale kachnu, jelikož jestli si mám vybrat husu kupovanou, nebo kachnu z domácího chovu od babičky, vítězí jasně bio kachna. :-) No a na našem stole se objeví o týden později, až budeme všichni pěkně doma. 

Recept na svatomartinské rohlíčky najdete zde. Vyzkoušela jsem nádivku makovou, tvarohovou a povidlovou a testosteronovému klubu nejvíce chutnaly rohlíčky povidlové a tvarohové, takže příští rok je volba nádivky jasná. :-)

Svatý Martin

Svátek sv. Martina (11. 11.) se u nás slaví jako začátek zimy, proto se říká, že "Svatý Martin přijíždí na bílém koni". Tento svátek byl prý jedním z nejoblíbenějších svátků roku. Hospodáři i děti čekali na první sníh, hospodyně pekly husu a svatomartinské rohlíky. 

A proč vlastně ke sv. Martinovi patří husy? Legenda říká, že sv. Martin byl natolik skromný, že nechtěl přijmout post biskupa v Tours a schoval se před vyslanci, kteří mu oznámení o zvolení nesli, do husince mezi hejno hus. Ty ho však svým kejháním prozradily. Jiná legenda praví, že sv. Martina husy svým hlasitým kejháním rušily při kázání. Za trest teď musí každý rok v den sv. Martina pykat na pekáči. (zdroj zde)

Muffiny z červené řepy

Nevím, jak vy, ale já zbožňuji červenou řepu. Nejlépe pečenou a podávanou se salátem, mozzarellou, opečenými dýňovými semínky a vše přelité medovou zálivkou. A tak jsem byla nadšená, když mi moje teta ukázala recept na muffiny z červené řepy. Hned jsem se do nich pustila. A výsledek? Voněly krásně, vypadaly krásně a chutnaly... Tady se naše rodina rozdělila na dva tábory. Jedné skupině mooooc chutnaly a druhé skupině, tedy mně, vadilo, že jsem v muffinech cítila typickou zemitost červené řepy (přitom v salátu mi to nevadí). Každopádně muffiny ještě občas upeču, ne pro mě, ale pro moji rodinu, protože pro ni peču nejraději. :-)