Ten božský klid...

V posledních týdnech si připadám, jako kdybych s časem hrála dostihy. Dny v diáři mám rozplánované dlouho dopředu, když mám nějakou věc hotovou, vyrojí se další, když někam jdu, už myslím na to, že mám být někde jinde... Nedokážu se vnitřně zklidnit. Dřív jsem to uměla. O to víc se divím, kam se tato moje dovednost poděla...

Jak moc si proto užívám dny, kdy mohu být venku, bezcílně bloumat zahradou, nikam nespěchat a vnímat klid spící přírody.

Ten božský klid... 

Sněhová víla

Když jsem začala číst pohádku Sněhová víla, zrovna se po dlouhé době venku rozsněžilo. Přistoupila jsem k oknu a se zaujetím sledovala nadýchané sněhové vločky, jak se pomaličku polehoučku snášejí k zemi a přikrývají ji bílou peřinou. „Že by za tím vším stála sněhová víla?“ napadlo mě při pohledu na pohádkovou zimní krajinu, jež se ukládala k zasloužilému spánku.

Víla Apolenka, hlavní hrdinka příběhu, je sněhová víla, která se objeví s prvním padajícím sněhem. Kontroluje, zda jsou bohatě nadýchané závěje, nablýskané rampouchy, sleduje lesk a barvu sněhu, láteří, když lidé zapomenou odházet zimní nadílku z cest a posypat chodníky… Jednou chce přezkoumat jemnost sněhu v závěji pod starým bukem a začnou ji pálit a červenat dlaně. Co to? A v tom jí to dojte. Ruce má zmrzlé od sněhu! Za vším stojí zlomyslný čert a pomoci jí podle moudrého výra Vladimíra může jen petrklíč. Ale kde jen ho má v zimě hledat?!

Jak to dopadne, vám už, milí čtenáři, neprozradím. 😊 Jisté je, že v nejnovějším knižním počinu spisovatelky Daniely Krolupperové a ilustrátorky Lucie Dvořákové, odehrávajícím se na Štědrý den, najdete jisté zalíbení. Milý děj v sobě totiž skrývá přesně to, co od vánočního příběhu naprosto každý očekává. Je prodchnut takovou tou ryzí dětskou sváteční atmosférou, kdy vše je možné a zázraky se mohou dít.

A to nemluvím o půvabných ilustracích, které textu dodávají hodnotu navíc. Možná je to jen můj subjektivní názor, ale při pohledu na ně má hlava (mozek) odpočívá a povinnosti a starosti jako by na chvíli přestaly existovat. Rozhostí se ve mně klid, myšlenkami se toulám do dětství, na tváři se objeví úsměv…

Zpátky k pohádce. Ta je určena spíše začínajícím čtenářům, proto je děj psán převážně jednoduchými větami, velkými písmeny a kratší odstavce jsou zasazeny do poetických obrázků. Jak už u Daniely Krolupperové bývá zvykem, pohrává si též účelně s vyjmenovanými slovy, přirovnáními, příslovími či rčeními.

            Sněhová víla ke mně přiletěla těsně před Vánocemi a i nyní, začátkem ledna, se pro mě stala příjemným čtenářským zpestřením. Myslím si, že vílou Apolenkou uděláte jistě radost nejedné malé slečně – začínající čtenářce, ale i holčičce, jež si pohádku ráda poslechne od své maminky. Ale všechny příslušnice ženského pohlaví (ať již tříleté, šestileté nebo třeba třicetileté) by měly mít jedno společné – velké srdce: „Neboť člověk s velkým srdcem dokáže uvidět nevídané. Třeba vílu. Anebo dobrého člověka.“ (s. 94)

KROLUPPEROVÁ, Daniela. Sněhová víla. Praha: Portál, 2018. 96 s.

PF 2019

Přeji Vám krásný nový rok naplněný zdravím, láskou, vnitřním klidem a šťastnými chvílemi, jež prožijete s lidmi, které máte rádi!

Šťastné a veselé!

Milí čtenáři,

přeji Vám co nejkrásnější vánoční svátky, prožité ve zdraví, klidu a radosti!

Barvy

Barvy. Název dalšího zajímavého knižního titulu francouzského výtvarníka, ilustrátora a spisovatele knih pro děti Hervé Tulleta, který bych vám dnes velmi ráda představila.

V dubnu tohoto roku jsem vám na svém blogu popisovala své první setkání s Tulletovou knihou, jež nesla název Knížka. Možná si vzpomenete, jak jsem barvitě líčila manželův údiv nad ní a to, nakolik upoutala moji pozornost. Seznámení s titulem Barvy se neslo v podobném duchu.

I když Barvy spatřily světlo světa dříve než Knížka (byly vydány roku 2015), dostaly se mi do rukou až nyní. Přestože jsem měla již jakous takous představu, co mě čeká, byla jsem z této "hry v knize" opět dětsky nadšená a natěšeně nakukovala dovnitř.

Co tedy od ní máte očekávat, ptáte se? Děti se učí poznávat základní barvy - červenou, modrou, žlutou a následně zjišťují, jak je namíchat, aby vznikla zelená, oranžová či fialová. To vše se děje formou hry.

Nejprve lehce zaťukáme na šedý puntík, poté zaboucháme silněji a najednou se před námi objeví celá paleta barvených puntíků! A zábava pokračuje. Na barevné skvrny dle pokynů různě klepeme, přejíždíme po nich prsty, hladíme je, s knihou třeseme, jednou ji nakloníme doprava, jednou doleva, barvy se do sebe vpíjejí, všemožně se na stránky otiskují, vytvářejí nejrůznější abstraktní obrazce.

Bystrý čtenář správně pochopil. Nejen poznávat barvy se děti učí. Zároveň si i procvičují, kde je pravá a kde levá strana, zdokonalují si jemnou motoriku, plní jednoduché pokyny, počítají do pěti a hlavně si u toho užívají spoustu zábavy!

Knihu Barvy bych proto doporučila zejména rodičům předškoláků a pedagogům v mateřských školách. Ale víte, co se říká, proti gustu... Já jsem toho zářným příkladem. :-)

A tak si hrajte, dívejte se, míchejte, objevujte a hlavně se dobře bavte!

Tullet, Hervé. Barvy. Praha: Portál, 2015. 64 s.

Adventně

„Budu slavit Vánoce ve svém srdci a snažit se je tam udržet celý rok.“ Charles Dickens

„Ten, kdo nemá Vánoce v srdci, je nikdy nenajde ani pod stromkem.“ Roy L. Smith

„Vánoce jsou časem, kdy si nejsilněji uvědomujeme, co nám schází a kdo není mezi námi.“ John Irving 

Černobílé prázdniny

Dlouho jsem se těšila, až budu moct na podzimní knižní novinku Černobílé prázdniny, jejíž autorkou je Lucie Šavlíková, napsat recenzi. A tak, když balíček s nadílkou z nakladatelství Portál dorazil, měla jsem velkou radost. Po pár dnech na mě však stále čekal na psacím stole a já ne a ne najít tu správnou chvíli na čtení.

Překvapivě jsem se do pohádkového příběhu začetla jednoho pátečního rána. Seděla jsem v kavárně, před sebou šálek voňavé kávy a hlavou mi běžel program náročného dne. A tu na mě z kabelky vykoukla hlava jezevce se šibalským výrazem v očích. Knihu jsem vytáhla a začetla se do ní. A usmívajíc se četla a četla a četla, dokud mě nedohnal kvapící čas…

Hlavní hrdina, devítiletý Jan Meles, bývá často nemocný, a tak ho pratetička Pravoslava, bydlící v chaloupce u lesa, vezme na pár dní k sobě na zotavenou. Honzovi se u tety moc líbí. Obdivuje její krásnou zahradu, může jíst sladkosti, které mu maminka zakazuje, běhá po lese, jak dlouho chce. Jaké je jeho překvapení, když zjistí, že rozumí řeči zvířat! A dokonce se seznámí s někým, o kom mu tatínek již odmalička vypráví různé historky – s jezevcem Petrem!

Ten, vedle Honzy Melese, zastává v ději taktéž důležitou úlohu, což lze poznat už ze samotné kompozice kapitol. Autorka totiž kombinuje zážitky, jež slyšíme z úst Honzy Melese, s příběhy vyprávěné jezevcem Petrem. Ty v sobě vždy nesou nějaké mravní ponaučení a hlavně jsou neskutečně bohaté na různorodé jevy z češtiny. Nejedno srdce češtináře zaplesá!

Začněme např. od kapitoly O pařezu, který chtěl být ztepilým smrkem. Soukromě jsem si ji nazvala Óda na pravopisné špíčky. Lucie Šavlíková je do textu zakomponovává natolik přirozeně, že si dětské oko a ucho v daný moment sotva uvědomí, že se jedná o problematické slovo, ve druhé chvíli si ho díky autorčině jazykovtipu zapamatuje a v posledním kroku vše přirozeně a s lehkostí ukládá do paměti.

A to nemluvím o tom, jak si autorka bravurně pohrává s češtinou! No řekněte sami, nejsou slova jako hromokluk (s. 41), bubačka a bubukraj (s. 70) nebo lesky (s. 71) – rozumějte mluvící lesní řečí – kouzelná?

Češtinářský exkurz bych uzavřela poukázáním na množství přísloví, pořekadel a rčení, např. šili se mnou všichni čerti (s. 36), třese se jako osika (s. 41), strach má velké oči (s. 44). Opět pěkná příležitost k tomu, abychom děti seznámili s pestrostí české slovní zásoby a  dědictvím lidové slovesnosti.

Oproti tomu ostatní kapitoly upoutají spisovným (způsobným) vypravěčským stylem Honzy Melese, správně okořeněné dětským slovníkem a vtipnými úvahami nad jednáním dospělých: „[…] když to viděla maminka, vůbec z toho neměla radost. Ba právě naopak, zuřila ještě víc než naše paní učitelka třídní, když je přepracovaná.“ (s. 12)

Podtrženo sečteno. Samotný text je velmi čtivý, humorně napsaný, pobaví jak děti, tak i dospělé. Pomyslnou třešničkou na dortu je všudypřítomná dávka napětí, nedávající hned jasnou odpověď, jak příběh Jana Melese a jezevce Petra skončí. Když už si totiž myslíte, že zápletka bude rozluštěna a děj plynule doběhne do konce, hop a je tu ještě něco napínavějšího.

Úsměv na rtech mě doprovázel skutečně od první do poslední kapitoly, a to nejen díky krásnému příběhu, ale i povedeným ilustracím Ilony Komárkové (publikující pod jménem Komára). Doufám proto, že se kniha bude jednou stejně jako mně líbit i mému synovi. Úplně to vidím – léčíme se doma s nějakou virózou, jsme zachumlaní pod peřinou a já mu čtu o velkém dobrodružství Honzy Melese, které začalo nejinak než také pořádným nachlazením.

Šavlíková, Lucie. Černobílé prázdniny. Praha: Portál, 2018. 120 s.