Černobílé prázdniny

Dlouho jsem se těšila, až budu moct na podzimní knižní novinku Černobílé prázdniny, jejíž autorkou je Lucie Šavlíková, napsat recenzi. A tak, když balíček s nadílkou z nakladatelství Portál dorazil, měla jsem velkou radost. Po pár dnech na mě však stále čekal na psacím stole a já ne a ne najít tu správnou chvíli na čtení.

Překvapivě jsem se do pohádkového příběhu začetla jednoho pátečního rána. Seděla jsem v kavárně, před sebou šálek voňavé kávy a hlavou mi běžel program náročného dne. A tu na mě z kabelky vykoukla hlava jezevce se šibalským výrazem v očích. Knihu jsem vytáhla a začetla se do ní. A usmívajíc se četla a četla a četla, dokud mě nedohnal kvapící čas…

Hlavní hrdina, devítiletý Jan Meles, bývá často nemocný, a tak ho pratetička Pravoslava, bydlící v chaloupce u lesa, vezme na pár dní k sobě na zotavenou. Honzovi se u tety moc líbí. Obdivuje její krásnou zahradu, může jíst sladkosti, které mu maminka zakazuje, běhá po lese, jak dlouho chce. Jaké je jeho překvapení, když zjistí, že rozumí řeči zvířat! A dokonce se seznámí s někým, o kom mu tatínek již odmalička vypráví různé historky – s jezevcem Petrem!

Ten, vedle Honzy Melese, zastává v ději taktéž důležitou úlohu, což lze poznat už ze samotné kompozice kapitol. Autorka totiž kombinuje zážitky, jež slyšíme z úst Honzy Melese, s příběhy vyprávěné jezevcem Petrem. Ty v sobě vždy nesou nějaké mravní ponaučení a hlavně jsou neskutečně bohaté na různorodé jevy z češtiny. Nejedno srdce češtináře zaplesá!

Začněme např. od kapitoly O pařezu, který chtěl být ztepilým smrkem. Soukromě jsem si ji nazvala Óda na pravopisné špíčky. Lucie Šavlíková je do textu zakomponovává natolik přirozeně, že si dětské oko a ucho v daný moment sotva uvědomí, že se jedná o problematické slovo, ve druhé chvíli si ho díky autorčině jazykovtipu zapamatuje a v posledním kroku vše přirozeně a s lehkostí ukládá do paměti.

A to nemluvím o tom, jak si autorka bravurně pohrává s češtinou! No řekněte sami, nejsou slova jako hromokluk (s. 41), bubačka a bubukraj (s. 70) nebo lesky (s. 71) – rozumějte mluvící lesní řečí – kouzelná?

Češtinářský exkurz bych uzavřela poukázáním na množství přísloví, pořekadel a rčení, např. šili se mnou všichni čerti (s. 36), třese se jako osika (s. 41), strach má velké oči (s. 44). Opět pěkná příležitost k tomu, abychom děti seznámili s pestrostí české slovní zásoby a  dědictvím lidové slovesnosti.

Oproti tomu ostatní kapitoly upoutají spisovným (způsobným) vypravěčským stylem Honzy Melese, správně okořeněné dětským slovníkem a vtipnými úvahami nad jednáním dospělých: „[…] když to viděla maminka, vůbec z toho neměla radost. Ba právě naopak, zuřila ještě víc než naše paní učitelka třídní, když je přepracovaná.“ (s. 12)

Podtrženo sečteno. Samotný text je velmi čtivý, humorně napsaný, pobaví jak děti, tak i dospělé. Pomyslnou třešničkou na dortu je všudypřítomná dávka napětí, nedávající hned jasnou odpověď, jak příběh Jana Melese a jezevce Petra skončí. Když už si totiž myslíte, že zápletka bude rozluštěna a děj plynule doběhne do konce, hop a je tu ještě něco napínavějšího.

Úsměv na rtech mě doprovázel skutečně od první do poslední kapitoly, a to nejen díky krásnému příběhu, ale i povedeným ilustracím Ilony Komárkové (publikující pod jménem Komára). Doufám proto, že se kniha bude jednou stejně jako mně líbit i mému synovi. Úplně to vidím – léčíme se doma s nějakou virózou, jsme zachumlaní pod peřinou a já mu čtu o velkém dobrodružství Honzy Melese, které začalo nejinak než také pořádným nachlazením.

Šavlíková, Lucie. Černobílé prázdniny. Praha: Portál, 2018. 120 s.