Výstava GRAND HOTEL

zdroj: www.terezazdavle.net

S prvorepublikovou ženskostí a šarmem, lehkým nádechem erotična - taková byla, viděno mýma očima, výstava fotografií Terezy z Davle v prostějovském Špalíčku.

Autorka, jež svými pracemi zaujala i zahraniční galerie, nafotila ÚPLNĚ NORMÁLNÍ ŽENY A DÍVKY různého věku (nalíčené, načesané a vyšperkované ve stylu à la první republika) v prostorách a zákoutích prostějovského hotelu Grandhotel. Odtud také plyne název výstavy.

GRAND HOTEL

Pokud by vás kolekce asi 40 černobílých fotografií zajímala, je k vidění v prostějovském Špalíčku do  2. září.

zdroj: http://www.muzeumpv.cz/muzeum/vystavyaprogram.html

Výři nesýčkují

Věnováno dětem a všem, kteří si k vyjmenovaným slovům zatím hledají tu správnou cestu!

Od základní školy jsem měla moc ráda češtinu. Překvapivě. 😊 Vyžívala jsem se v učení se různých pravopisných pravidel, pouček, výjimek z výjimek. Co mě ale vůbec, ale vůbec nebavilo, byla vyjmenovaná slova. Stresovala mě všechna ta každodenní pravopisná cvičení či diktáty, ve kterých se neustále objevovala další a další vyjmenovaná slova (ta naučená jako básnička evidentně nestačila) a jejich slova příbuzná. Jednou se tam psalo tvrdé y, v jiném významu zase měkké i. A kdo se v tom měl vyznat? Víte, někdy jsem ani nevěděla, co dané slovo znamená. Myslíte si, že takový třeťáček se už narodil se znalostí, co je to kupř. taková babyka, vyza, Kamýk, vlys, co znamená mýtit, dmýchat, jaký je rozdíl mezi lišejem a lišajem?

Jsem proto nesmírně ráda, že vám dnes mohu představit úžasnou knihu, jež vznikla ze spolupráce spisovatelky a pedagožky Lenky Zemanové a ilustrátorky Michaely Bergmannové. Nese název Výři nesýčkují aneb Veselé příběhy s vyjmenovanými slovy.

Kolik je v češtině obojetných souhlásek, tolik je v knize zábavných kapitol. Čili osm. Každá začíná povídkou, jež se vztahuje k dané obojetné souhlásce. Např. příběh O Simoně, Vasilovi a Syslovi v sobě obsahuje  všechna vyjmenovaná slova po S, co nejvíce slov příbuzných, a slova, u kterých si naopak musíme zapamatovat, že se píše měkké i.

Po bohatě ilustrované povídce, jelikož autorky správně razí zásadu, že pokud si slovo spojím s nějakým obrázkem, lépe si tento pojem zapamatuji, následuje tabulka daných vyjmenovaných slov, slov příbuzných a ilustrovaný slovníček  méně známých výrazů. Kapitolu zakončují tzv. zákeřné dvojice, což jsou slova, která stejně znějí, ale jednou se v nich píše měkké i, podruhé tvrdé y. Ale nebojte, Lenka Zemanová za pomoci obrázků velice dobře, srozumitelně a hlavně logicky vysvětluje, kdy se má jaké i napsat. 

Tuto část kapitoly jsem uvítala s velikým nadšením. Bez sebemenšího ostychu se vám přiznám, že i já jsem dodnes u některých slov nechápala, proč se píšou s měkkým i, když jejich velmi podobný protějšek se píše s tvrdým y (např. mlít - mlýn). Jejich pravopis jsem se tudíž mechanicky naučila, ale vysvětlení mi prostě chybělo. Autorka u těchto zapeklitých dvojic proto šla až k tomu, jak jednotlivá slova vznikla. A když si díky ní zapamatujete, že mlýn je odvozeno z německého slova Mühle, které se čte [mýle], proto se zde píše tvrdé y, ale slovo mlít se vyvinulo z praslovanského mleti, kde došlo ke změně e na í, tak už v této zákeřné dvojici nikdy neuděláte chybu (s. 49). 

Tím pozitiva knihy zdaleka nekončí:

• Její předsádka je opatřena mapou České republiky se jmény měst, v nichž nám pravopis může občas působit potíže. Že? Kopidlno? (Jen názvy vytisknuté světle žlutou barvou nejsou téměř vidět.)
• V závěru čtenář najde jednotlivé povídky přetvořené v doplňovačky, kde si může odzkoušet, jak dobře se vyjmenovaná slova naučil, a sám sebe vyzkoušet, jak moc při čtení dával pozor. Autorky si totiž pro bystré hlavičky přichystaly drobné dějové změny.
• Na úplném konci najdete mapu Prahy se všemi jejími pravopisně zapeklitými městskými částmi.

Jsem ráda, že se na českém trhu objevila kniha, která dětem, ale i nám rodičům a pedagogům ukazuje, že i takové těžké učivo, jakým vyjmenovaná slova bezesporu jsou, může být uchopeno s humorem, bez stresu a současně na vysoké odborné úrovni.

Tak jen vzhůru do říše vyjmenovaných slov a sláva heslu ŠKOLA HROU!

Zemanová, L. - Bergmannová, M. Výři nesýčkují. Praha: Portál, 2011. 144 s.

Benátky - část 2.

Den 2. 

Tak a bylo to tady. Den, kdy jsem konečně na vlastní oči měla vidět Benátky! Jako v nějakém správném holčičím romantickém filmu jsem po probuzení šla bosá otevřít miniaturní balkónek. Vykoukla jsem a pousmála se. Na nose mě zašimralo ranní slunce, vdechla jsem čerstvý mořský vzduch a pokochala se pohledem na probouzející se ulici pod námi.

Nadšené z toho, co nás dnes čeká, jsme jedna přes druhou štěbetaly a balily si do batohů nezbytné věci. Na ruce se mi houpal nový náramek. (Pozor, jedná se o důležitý poznatek!) Za chvíli nám oběma začalo kručet v žaludku, a tak jsme se celé natěšené, že poznáme místní italskou kuchyni a jejich typické snídaně, vydaly na snídani.

Vcházíme dveřmi do jídelny a STŘIH! Z původně idylického dne se stane - co vlastně?

Zarazil mě již přístup obsluhy u snídaně. Striktně celý náš zájezd musel jen a pouze k červeně označeným stolům a o jogurtech, ovoci či snad výběru sladkého pečiva, jakým se mohly pyšnit všechny ostatní stoly, jsme si mohli nechat jen zdát.

No nic. Vyjeli jsme do Benátek. Plán byl takový, že nás páni řidiči dopraví do městečka Quarto d'Altino na vlakové nádraží, odkud pojedeme všichni do centra Benátek vlakem. Podél silnice do Quarta jsme jeli okolo několika vybydlených vilek v polích, které za dob své největší slávy musely být nádherné. Co se muselo přihodit, že dnes zejí prázdnotou? 
Cesta autobusem byla poměrně dlouhá a zároveň tak akorát příhodná, aby nám paní P. (průvodkyně) pověděla něco o historii a současné tristní situaci Benátek, dokud nás, celý zájezd, měla pohromadě. Pochopitelně jsme se nedozvěděli nic.

Na nádraží nastala delší prodleva. Paní P. se marně snažila v automatu koupit lístky na vlak. Po několika neúspěšných pokusech, kdy jsme mysleli, že už to do příjezdu vlaku nestihne, jí přístroj konečně lístky vyplivl. Ještě je označit v turniketech, jež si taktéž žily svým vlastním technickým životem, a tradá, mohli jsme nastoupit do vlaku.

Jízda vlakem v cizí zemi je pokaždé velkým zážitkem, o to větším, pokud se celou dobu strachujete, na které stanici máte vystoupit. Proč prostě paní P. neřekla, že je to stanice KONEČNÁ, VENEZIA, SANTA LUCIA?! Když jsme vyhupsali z vlaku, marně jsme na nástupišti hledali paní P., která ani nepočkala, až vystoupíme všichni, a zběsilým krokem jsme ji stíhali, aby se nám probůh neztratila (paní P. byla žena malého vzrůstu, neměla s sebou ani deštník, jako ostatní průvodci/průvodkyně). Po výtce mojí mámy, že by si ho tedy mohla pořídit, jsme v poklidném tempu a v dohledu deštníku opustili nádražní budovu a stanuli skutečně v Benátkách! Sice až v 11 hodin, ale stanuli.

Dohoda zněla jasně. VŠICHNI jako skupina budeme chodit s paní P. po místních pamětihodnostech. Zřejmě proto paní P. nasadila zběsilé tempo, deštník připažila v bok a do doby odjezdu ji 90% účastníků zájezdu nevidělo...

A tak jsme s mámou vytáhly tištěné průvodce, mapy a šly jsme po svých. Naším cílem bylo dojít na tolik vyhlášené náměstí Sv. Marka. Bloudily jsme, bloudily, přešly jsme jeden most, přešly jsme druhý most a náměstí nikde. Zmoženě jsem si chtěla vytáhnout pití z batohu a co se nestalo, zavadila jsem o nový náramek... A ten se rozletěl na všechny světové strany. Ochotní turisté mi pomohli sesbírat zakutálené korálky a já jen doufala, že ho doma dám nějak dohromady.

Všimněte si - pravá ruka, náramek!

Jeden z mnoha benátských mostů.

Rozpálené uličky, stoupající horko, rozčilení nad jednáním paní P., neúspěch z hledání holubího náměstí (tento přívlastek vysvětlím později) a roztržený náramek - to si žádalo nějakou pořádnou italskou kávu a sladký dezert! Po pár minutách má závislost na kofeinu byla naštěstí uspokojena a konečně jsme si mohly začít vychutnávat benátskou atmosféru a pábitelsky se kochat. Tu mě u jednoho stolu zaujal pán s psíkem, u jiného stolu sraz kamarádek a kamarádů - babiček a dědečků, kteří se bavili povídáním o svých vnoučatech.

Ale co Sv. Marek? Máma to nakonec vyřešila nejlépe, jak mohla. Rozhodla, že k němu pojedeme lodí. Vrátily jsme se k nádražní budově, kde mají vaporetta (italská lodní MHD) svá stanoviště, koupily si lístky a stouply si do fronty. Italské MHD mělo jet za pár minut. Ve frontě jsme nakonec stály více jak hodinu. Do první loďky, která přijela, jsme se všichni nevešli a další, které přijížděly, nejely dle uvedeného jízdního řádu k náměstí Sv. Marka, ale na nábřeží Rialto. Když už asi potřetí pan Námořník monotónně zvolal, že další loď, která pojede, pluje směr Rialto, všichni do jednoho bez rozdílu národnosti a věku jsme sborově zanadávali a gestikulovali rukama.

Čekání se nám ale vyplatilo. Plavba po nejznámějším benátském kanálu - Canale Grande, linoucího se kolem nejkrásnějších benátských paláců, byla nezapomenutelná. Dokonce i známého mostu - Ponte di Rialto a romantických gondol jsme se dočkaly, byť z paluby lodi.

Kousek Ponte di Rialto.

Ještě jsme se ani nevzpamatovaly z té krásy a už jsme vystupovaly u asi nejoblíbenějšího místa v Benátkách, na náměstí Sv. Marka.

Musím říct, že první pohled mě poněkud zklamal. Ve filmech toto místo vypadalo trochu lépe. Čtvercové náměstí praskalo pod náporem turistů a do baziliky sv. Marka se musela vystát dlouuuuuháááá fronta. Ta ovšem překvapivě postupovala docela rychle, a tak jsme za pár minut mohly vstoupit dovnitř. Ale... Zase jsme taky rychle odešly. S batohy se do baziliky nesmělo. Měly jsme si jít dát batožinu za roh do úschovny. Šly jsme po šipkách, ale úschovna nikde. Tu jsme nakonec našly v jiné, docela zapadlé uličce. Dobře. Batohy jsme odložily. Co teď? Znovu si vystát tu strašnou frontu? Ani omylem. Nadrzo jsem pánovi u vstupu oznámila, že batohy už máme odložené a že bychom tedy rády vstoupily do baziliky. Moje prosby byly vyslyšeny. A teď velká rada pro případné nadšence, kteří by se do chrámu chtěli někdy podívat: Neplaťte zbytečná eura za audioprůvodce (v češtině pochopitelně nebyly) a prohlédněte si baziliku - ZADARMO - pouze svýma očima. Krásu byzantské architektury si tak mnohem lépe vychutnáte.

Dóžecí palác - rezidence benátských vládců.

Čtvercový půdorys náměstí.

Bazilika sv. Marka.

Kampanila sv. Marka - zvonice.

Malá perlička na závěr: Ve všech tištěných průvodcích se dočtete, že krmit holuby na náměstí Sv. Marka je přísně zakázáno a můžete prý dostat pokutu až 500 euro. Tak mi prosím vysvětlete, jak to, že krmení holubů je zde pro všechny bez rozdílu věku velkou zábavou?

Vaporettem jsme se poté vrátily do části, odkud to byl už jen skok k vlakovému nádraží, a daly si pozdně odpolední kávu. Tak a nyní se znovu vrátím k tolikrát omílanému tématu - odpolední cappuccino a Italové. Dát si pozdě odpoledne v Itálii cappuccino je něco jako u nás dát si v prosinci venku kopeček zmrzliny. Čili je to velice, velice divné. Ale, alespoň Benátčané, už jsou zřejmě natolik proturističtí, že vám cappuccino odpoledne beze jediného komentáře donesou. Dokonce vám ho i sami nabídnou.

Racek, jenž nám ochotně ze všech stran zapózoval.

Z Benátek jsme jeli zase vlakem a měli jsme vystoupit opět v městečku Quarto d'Altino. Záměrně píšu MĚLI. Zřejmě pan Strojvedoucí nebyl na takový velký počet vystupujících lidí na tomto místě zvyklý a začal zavírat dveře, když ještě polovina zájezdu stála ve vlaku. A víte co? Paní P. si toho opět ani nevšimla. Vůbec jí nevadilo, že nemá půlku účastníků zájezdu. Naštěstí jedna zdatná žena dveře otevřela a zbytek zájezdu, mezi nimi i my, vyskákal na perón. Jak rádi jsme viděli náš zájezdový autobus!

Pokud byste čekali, že máma a já budeme natolik unavené, že zůstaneme na hotelu a budeme si chladit bolavé nohy, jste vedle. Batožinu jsme "hodily" do kouta, převlékly se a vydaly se užívat noční život. Brzy jsme zakotvily v jedné příjemné restauraci s dětským koutkem, daly si prosecco (bílé šumivé víno) a vyhladovělé po celém dni si objednaly pravou italskou pizzu. 

Po hodině: Prosecco bylo skoro vypité, pizza nikde. Ano, s pizzou na nás zapomněli. Ještěže na nás na hotelu čekaly poctivé české řízky. :-)

Pokračování příště!

O modrém světle

Vzpomínáte si ještě na dobu, kdy vás jako malé děti zaujala nějaká nevysvětlitelná záhada? Vybavuji si, jak mě fascinovalo fialové světlo, vycházející v zimě každý večer z okna jednoho domu. Jak to, že jinde se svítí žlutě, ale tady fialově, lámala jsem si tehdy hlavu.

Podobnou záhadu řeší i Otík, hlavní hrdina pohádkového příběhu O modrém světle, pocházející z pera spisovatelky Daniely Krolupperové. Pokud vám toto jméno něco říká, možná si vzpomenete na moji dříve uveřejněnou recenzi o autorčině zimně laděném příběhu - Polární pohádce. Ale nyní zpátky k Otíkovi a záhadnému modrému světlu.

Malý Ota je typický kluk. Nejraději si hraje s autíčky a hašteří se svojí starší sestrou Alenkou. A velice nerad čte, jelikož mu šíleně dlouho trvá, než nějaké slovo přelouská. A tak si raději nechává číst knihy od maminky, babičky nebo od Alenky.

Jednoho dne, v době Otíkových narozenin, si pro něj ale maminka přichystá nevšední dárek. Půjde si vybrat takovou knížku, kterou si tentokrát i sám přečte. 

Jejich první kroky vedou do velkého, neosobního domu s knihami. V dětském oddělení je tolik titulů... Když jim ani paní prodavačka není schopna poradit, odejdou s nepořízenou a s odhodláním hledat pravý dárek někde jinde. Pak, v jedné zapadlé uličce, najdou malé knihkupectví. Majitel obchodu, jenž se mezi regály s knihami snad i narodil, ví, jak na malého čtenáře. Rovnou se ho zeptá, co ho zajímá. Ten se zamyslí a popravdě odpoví, že modré světlo, které každý večer svítí z okna protějšího domu. Pán mu po chvíli do rukou vloží knihu, na níž se skví nápis O modrém světle...

Od této chvíle provázíme Otíka, ale i jeho sestru Alenku, při jejich čtenářských dobrodružstvích a rozplétáme společně s nimi, jak to ve skutečnosti bylo s modrým světlem a hochem Jaromírem, hrdinou Otovy knihy, jemuž zlý černokněžník ukradl zrak. A také nás zajímá odpověď na neméně důležitou otázku: Naučí se Otík plynule číst?

Jak přilákat malé děti ke čtení, pokud to nejsou zrovna rození čtenáři, trápí snad každého rodiče a pedagoga na světě. Tento "problém" vyřešila Daniela Krolupperová velice dobře. Již samotná volba tématu, zvolená forma příběhu v příběhu (jak ji známe např. z Nekonečného příběhu) a zejména osoba hlavního hrdiny skutečně dokáže nalákat začínajícího čtenáře. 

Autorka správně odhadla, že postava chlapce, jenž se potýká s problémy při čtení a touží po zlepšení, je pro děti, zažívající stejné nezdary, větším motivátorem než dokonalý bezchybný čtenář. Děti získávají prostor a čas, aby pochopily, že i když jim čtení třeba zpočátku nepůjde, malými krůčky, velkou trpělivostí a každodenní pílí se nakonec kýžený výsledek dostaví. Jen se nesmí vzdát a musí bojovat stejně jako Otík s Jaromírem.

Jistě byste se na tomto místě chtěli zeptat, zda se dětem nebudou plést oba příběhy dohromady. Nebojte, nebudou. Jednotlivé texty jsou barevně odlišeny a velikost písma je dostatečně uzpůsobena začínajícím čtenářům. 
Aby vše bylo ještě více než dokonalé, čekají na děti opět krásné a idylické ilustrace Michaely Bergmannové, jež knize dodají tu správnou pohádkovou atmosféru.

Konec školního roku nekompromisně klepe na dveře. Pokud tedy máte doma končícího prvňáčka či druháka, myslím si, že pohádkový příběh O modrém světle bude tím správným dárkem pro líná prázdninová odpoledne. 😊

P.S. Na úplný závěr přidávám ještě objasnění "mé záhady se světlem" a musím se, o několik let později, "oné záhadě" v duchu smát. Fialového světla jsem si všímala pouze v zimě, protože se brzy stmívalo, a barvu fialek získávalo díky fialovému závěsu.😊

Krolupperová, Daniela. O modrém světle. Praha: Portál, 2014. 80 s.

Benátky - část 1.

Mám, asi jako každý člověk, několik cestovatelských snů - Toskánsko, Berlín, Salzburg, podzimní New York... Plány jsou to krásné a jsou teprve přede mnou. Naopak již mohu všude říkat, že vím, co je to proměnlivé počasí v Liverpoolu (tu vlezlou zimu cítím ještě dnes, brrr), že jsem procestovala Normandii a v Paříži bych z fleku mohla dělat průvodkyni. Před pár týdny se mi splnilo další přání - Benátky!

Cestovatelské ambice jsem nejspíš zdědila po své mámě, a tak bylo více než jasné, s kým do Itálie pojedu.😊 Vybraly jsme si třídenní poznávací zájezd, během kterého jsme měly prozkoumat Benátky a přilehlé benátské ostrovy.

Přípravy, jak správně tušíte, probíhaly ve velkém stylu. Dlouho dopředu jsme si psaly seznamy, co si s sebou vezmeme a co nám nezbytně musí zabírat místo v kufru, pročítaly zakoupené knižní průvodce, já si oprašovala základní anglické fráze, byť jsme jely do Itálie. No prostě jsme se moooc těšily.

Den 1.

Ve čtvrtek brzy ráno nás na prostějovském vlakovém nádraží u lokomotivy (ze které zbyl jen podstavec) vyzvedl svozový mikrobus a odvezl nás do Brna, odkud jsme velkým zájezdovým autobusem vyjeli vstříc Benátkám.

Složení spolucestujících (a nejen to) v mnohém připomínalo film Účastníci zájezdu. Zastoupeny byly jak rodiny s dětmi, tak kamarádky jako utržené ze řetězu, klidnější populaci představovaly maminky s dcerami a postarší manželské páry (výjimku tvořila jedna hyperaktivní důchodkyně a její chudák manžel), nemluvní a stále zamračení páni řidiči a ujetá paní průvodkyně.

Ta nám hned v úvodu tlumočila jejich slova. Jelikož prý jedeme úplně novým autobusem, máme tedy udržovat čistotu, otírat nožky o rohožky a nic neničit. Zřejmě si nás spletli se školní zájezdem. Poté názorně předvedla, jak můžeme polohovat sedadlo a manipulovat s opěrkou. Bez komentáře. Páni řidiči po celou dobu zájezdu nepromluvili jediné slovo a tvářili se děsivě. Raději jsme jim  podšálky vraceli...

Průjezd italskými Alpami

O půl 4 odpoledne jsme konečně dorazili do prázdninového letoviska Lido di Jesolo, v květnu ještě téměř prázdného, a ubytovali se v hotýlku vzdáleném jen pár metrů od moře.

Náš hotel a vlevo dole - páni řidiči :-)

S mámou jsme se ani neobtěžovaly vybalováním kufrů. Nahodily jsme na sebe čisté oblečení a pospíchaly na pláž. Koupat se sice ještě nedalo, voda byla pořádně studená, ale na bolavé a nateklé nohy z autobusu mělo Jaderské moře blahodárný vliv.

V plážovém minibaru jsem také poprvé ochutnala pravé italské espresso. Sličný italský číšník mi ho donesl v malém hrníčku jak pro panenky a na jeho dně na mě vykukovala tmavá káva. Hm, to jsem si zase něco objednala, pomyslela jsem si. Že já raději nezůstala u osvědčeného cappuccina, nadávala jsem si. No nic, vzala jsem pidihrníček a nasála aroma kávy. Ta tak krásně voněla! První doušek mě ale málem položil. Brzy jsem si na silné espresso zvykla a po vzoru Italů ho upíjela po malých doušcích, klábosila s mámou a vychutnávala si dění kolem sebe. A v tom tkví tajemství malé italské kávy. Je natolik silná, že vám stačí jen pár hltů a nepotřebujete jí vypít celý hrnek. P.S. Cappuccino se v Itálii prý pije jen dopoledne. Pokud si ho objednáte odpoledne, je to jedno velké faux pas.

Z pláže jsme zamířily do hotelu pro teplejší oblečení a pak hurá mezi obchůdky vybrat nějaké dárky. Na závěr dne jsme šly hned dvakrát otestovat italskou zmrzlinu, uvelebily se do pohodlných křesel a pozorovaly probouzející se noční ruch. Pohodu mi kazily jen dotěrní komáři, které nezastavilo ani oblečení. A to mi manžel říkal, ať si s sebou vezmu repelent! 😉