Benátky - část 2.

Den 2. 

Tak a bylo to tady. Den, kdy jsem konečně na vlastní oči měla vidět Benátky! Jako v nějakém správném holčičím romantickém filmu jsem po probuzení šla bosá otevřít miniaturní balkónek. Vykoukla jsem a pousmála se. Na nose mě zašimralo ranní slunce, vdechla jsem čerstvý mořský vzduch a pokochala se pohledem na probouzející se ulici pod námi.

Nadšené z toho, co nás dnes čeká, jsme jedna přes druhou štěbetaly a balily si do batohů nezbytné věci. Na ruce se mi houpal nový náramek. (Pozor, jedná se o důležitý poznatek!) Za chvíli nám oběma začalo kručet v žaludku, a tak jsme se celé natěšené, že poznáme místní italskou kuchyni a jejich typické snídaně, vydaly na snídani.

Vcházíme dveřmi do jídelny a STŘIH! Z původně idylického dne se stane - co vlastně?

Zarazil mě již přístup obsluhy u snídaně. Striktně celý náš zájezd musel jen a pouze k červeně označeným stolům a o jogurtech, ovoci či snad výběru sladkého pečiva, jakým se mohly pyšnit všechny ostatní stoly, jsme si mohli nechat jen zdát.

No nic. Vyjeli jsme do Benátek. Plán byl takový, že nás páni řidiči dopraví do městečka Quarto d'Altino na vlakové nádraží, odkud pojedeme všichni do centra Benátek vlakem. Podél silnice do Quarta jsme jeli okolo několika vybydlených vilek v polích, které za dob své největší slávy musely být nádherné. Co se muselo přihodit, že dnes zejí prázdnotou? 
Cesta autobusem byla poměrně dlouhá a zároveň tak akorát příhodná, aby nám paní P. (průvodkyně) pověděla něco o historii a současné tristní situaci Benátek, dokud nás, celý zájezd, měla pohromadě. Pochopitelně jsme se nedozvěděli nic.

Na nádraží nastala delší prodleva. Paní P. se marně snažila v automatu koupit lístky na vlak. Po několika neúspěšných pokusech, kdy jsme mysleli, že už to do příjezdu vlaku nestihne, jí přístroj konečně lístky vyplivl. Ještě je označit v turniketech, jež si taktéž žily svým vlastním technickým životem, a tradá, mohli jsme nastoupit do vlaku.

Jízda vlakem v cizí zemi je pokaždé velkým zážitkem, o to větším, pokud se celou dobu strachujete, na které stanici máte vystoupit. Proč prostě paní P. neřekla, že je to stanice KONEČNÁ, VENEZIA, SANTA LUCIA?! Když jsme vyhupsali z vlaku, marně jsme na nástupišti hledali paní P., která ani nepočkala, až vystoupíme všichni, a zběsilým krokem jsme ji stíhali, aby se nám probůh neztratila (paní P. byla žena malého vzrůstu, neměla s sebou ani deštník, jako ostatní průvodci/průvodkyně). Po výtce mojí mámy, že by si ho tedy mohla pořídit, jsme v poklidném tempu a v dohledu deštníku opustili nádražní budovu a stanuli skutečně v Benátkách! Sice až v 11 hodin, ale stanuli.

Dohoda zněla jasně. VŠICHNI jako skupina budeme chodit s paní P. po místních pamětihodnostech. Zřejmě proto paní P. nasadila zběsilé tempo, deštník připažila v bok a do doby odjezdu ji 90% účastníků zájezdu nevidělo...

A tak jsme s mámou vytáhly tištěné průvodce, mapy a šly jsme po svých. Naším cílem bylo dojít na tolik vyhlášené náměstí Sv. Marka. Bloudily jsme, bloudily, přešly jsme jeden most, přešly jsme druhý most a náměstí nikde. Zmoženě jsem si chtěla vytáhnout pití z batohu a co se nestalo, zavadila jsem o nový náramek... A ten se rozletěl na všechny světové strany. Ochotní turisté mi pomohli sesbírat zakutálené korálky a já jen doufala, že ho doma dám nějak dohromady.

Všimněte si - pravá ruka, náramek!

Jeden z mnoha benátských mostů.

Rozpálené uličky, stoupající horko, rozčilení nad jednáním paní P., neúspěch z hledání holubího náměstí (tento přívlastek vysvětlím později) a roztržený náramek - to si žádalo nějakou pořádnou italskou kávu a sladký dezert! Po pár minutách má závislost na kofeinu byla naštěstí uspokojena a konečně jsme si mohly začít vychutnávat benátskou atmosféru a pábitelsky se kochat. Tu mě u jednoho stolu zaujal pán s psíkem, u jiného stolu sraz kamarádek a kamarádů - babiček a dědečků, kteří se bavili povídáním o svých vnoučatech.

Ale co Sv. Marek? Máma to nakonec vyřešila nejlépe, jak mohla. Rozhodla, že k němu pojedeme lodí. Vrátily jsme se k nádražní budově, kde mají vaporetta (italská lodní MHD) svá stanoviště, koupily si lístky a stouply si do fronty. Italské MHD mělo jet za pár minut. Ve frontě jsme nakonec stály více jak hodinu. Do první loďky, která přijela, jsme se všichni nevešli a další, které přijížděly, nejely dle uvedeného jízdního řádu k náměstí Sv. Marka, ale na nábřeží Rialto. Když už asi potřetí pan Námořník monotónně zvolal, že další loď, která pojede, pluje směr Rialto, všichni do jednoho bez rozdílu národnosti a věku jsme sborově zanadávali a gestikulovali rukama.

Čekání se nám ale vyplatilo. Plavba po nejznámějším benátském kanálu - Canale Grande, linoucího se kolem nejkrásnějších benátských paláců, byla nezapomenutelná. Dokonce i známého mostu - Ponte di Rialto a romantických gondol jsme se dočkaly, byť z paluby lodi.

Kousek Ponte di Rialto.

Ještě jsme se ani nevzpamatovaly z té krásy a už jsme vystupovaly u asi nejoblíbenějšího místa v Benátkách, na náměstí Sv. Marka.

Musím říct, že první pohled mě poněkud zklamal. Ve filmech toto místo vypadalo trochu lépe. Čtvercové náměstí praskalo pod náporem turistů a do baziliky sv. Marka se musela vystát dlouuuuuháááá fronta. Ta ovšem překvapivě postupovala docela rychle, a tak jsme za pár minut mohly vstoupit dovnitř. Ale... Zase jsme taky rychle odešly. S batohy se do baziliky nesmělo. Měly jsme si jít dát batožinu za roh do úschovny. Šly jsme po šipkách, ale úschovna nikde. Tu jsme nakonec našly v jiné, docela zapadlé uličce. Dobře. Batohy jsme odložily. Co teď? Znovu si vystát tu strašnou frontu? Ani omylem. Nadrzo jsem pánovi u vstupu oznámila, že batohy už máme odložené a že bychom tedy rády vstoupily do baziliky. Moje prosby byly vyslyšeny. A teď velká rada pro případné nadšence, kteří by se do chrámu chtěli někdy podívat: Neplaťte zbytečná eura za audioprůvodce (v češtině pochopitelně nebyly) a prohlédněte si baziliku - ZADARMO - pouze svýma očima. Krásu byzantské architektury si tak mnohem lépe vychutnáte.

Dóžecí palác - rezidence benátských vládců.

Čtvercový půdorys náměstí.

Bazilika sv. Marka.

Kampanila sv. Marka - zvonice.

Malá perlička na závěr: Ve všech tištěných průvodcích se dočtete, že krmit holuby na náměstí Sv. Marka je přísně zakázáno a můžete prý dostat pokutu až 500 euro. Tak mi prosím vysvětlete, jak to, že krmení holubů je zde pro všechny bez rozdílu věku velkou zábavou?

Vaporettem jsme se poté vrátily do části, odkud to byl už jen skok k vlakovému nádraží, a daly si pozdně odpolední kávu. Tak a nyní se znovu vrátím k tolikrát omílanému tématu - odpolední cappuccino a Italové. Dát si pozdě odpoledne v Itálii cappuccino je něco jako u nás dát si v prosinci venku kopeček zmrzliny. Čili je to velice, velice divné. Ale, alespoň Benátčané, už jsou zřejmě natolik proturističtí, že vám cappuccino odpoledne beze jediného komentáře donesou. Dokonce vám ho i sami nabídnou.

Racek, jenž nám ochotně ze všech stran zapózoval.

Z Benátek jsme jeli zase vlakem a měli jsme vystoupit opět v městečku Quarto d'Altino. Záměrně píšu MĚLI. Zřejmě pan Strojvedoucí nebyl na takový velký počet vystupujících lidí na tomto místě zvyklý a začal zavírat dveře, když ještě polovina zájezdu stála ve vlaku. A víte co? Paní P. si toho opět ani nevšimla. Vůbec jí nevadilo, že nemá půlku účastníků zájezdu. Naštěstí jedna zdatná žena dveře otevřela a zbytek zájezdu, mezi nimi i my, vyskákal na perón. Jak rádi jsme viděli náš zájezdový autobus!

Pokud byste čekali, že máma a já budeme natolik unavené, že zůstaneme na hotelu a budeme si chladit bolavé nohy, jste vedle. Batožinu jsme "hodily" do kouta, převlékly se a vydaly se užívat noční život. Brzy jsme zakotvily v jedné příjemné restauraci s dětským koutkem, daly si prosecco (bílé šumivé víno) a vyhladovělé po celém dni si objednaly pravou italskou pizzu. 

Po hodině: Prosecco bylo skoro vypité, pizza nikde. Ano, s pizzou na nás zapomněli. Ještěže na nás na hotelu čekaly poctivé české řízky. :-)

Pokračování příště!