Benátky - část 1.

Mám, asi jako každý člověk, několik cestovatelských snů - Toskánsko, Berlín, Salzburg, podzimní New York... Plány jsou to krásné a jsou teprve přede mnou. Naopak již mohu všude říkat, že vím, co je to proměnlivé počasí v Liverpoolu (tu vlezlou zimu cítím ještě dnes, brrr), že jsem procestovala Normandii a v Paříži bych z fleku mohla dělat průvodkyni. Před pár týdny se mi splnilo další přání - Benátky!

Cestovatelské ambice jsem nejspíš zdědila po své mámě, a tak bylo více než jasné, s kým do Itálie pojedu.😊 Vybraly jsme si třídenní poznávací zájezd, během kterého jsme měly prozkoumat Benátky a přilehlé benátské ostrovy.

Přípravy, jak správně tušíte, probíhaly ve velkém stylu. Dlouho dopředu jsme si psaly seznamy, co si s sebou vezmeme a co nám nezbytně musí zabírat místo v kufru, pročítaly zakoupené knižní průvodce, já si oprašovala základní anglické fráze, byť jsme jely do Itálie. No prostě jsme se moooc těšily.

Den 1.

Ve čtvrtek brzy ráno nás na prostějovském vlakovém nádraží u lokomotivy (ze které zbyl jen podstavec) vyzvedl svozový mikrobus a odvezl nás do Brna, odkud jsme velkým zájezdovým autobusem vyjeli vstříc Benátkám.

Složení spolucestujících (a nejen to) v mnohém připomínalo film Účastníci zájezdu. Zastoupeny byly jak rodiny s dětmi, tak kamarádky jako utržené ze řetězu, klidnější populaci představovaly maminky s dcerami a postarší manželské páry (výjimku tvořila jedna hyperaktivní důchodkyně a její chudák manžel), nemluvní a stále zamračení páni řidiči a ujetá paní průvodkyně.

Ta nám hned v úvodu tlumočila jejich slova. Jelikož prý jedeme úplně novým autobusem, máme tedy udržovat čistotu, otírat nožky o rohožky a nic neničit. Zřejmě si nás spletli se školní zájezdem. Poté názorně předvedla, jak můžeme polohovat sedadlo a manipulovat s opěrkou. Bez komentáře. Páni řidiči po celou dobu zájezdu nepromluvili jediné slovo a tvářili se děsivě. Raději jsme jim  podšálky vraceli...

Průjezd italskými Alpami

O půl 4 odpoledne jsme konečně dorazili do prázdninového letoviska Lido di Jesolo, v květnu ještě téměř prázdného, a ubytovali se v hotýlku vzdáleném jen pár metrů od moře.

Náš hotel a vlevo dole - páni řidiči :-)

S mámou jsme se ani neobtěžovaly vybalováním kufrů. Nahodily jsme na sebe čisté oblečení a pospíchaly na pláž. Koupat se sice ještě nedalo, voda byla pořádně studená, ale na bolavé a nateklé nohy z autobusu mělo Jaderské moře blahodárný vliv.

V plážovém minibaru jsem také poprvé ochutnala pravé italské espresso. Sličný italský číšník mi ho donesl v malém hrníčku jak pro panenky a na jeho dně na mě vykukovala tmavá káva. Hm, to jsem si zase něco objednala, pomyslela jsem si. Že já raději nezůstala u osvědčeného cappuccina, nadávala jsem si. No nic, vzala jsem pidihrníček a nasála aroma kávy. Ta tak krásně voněla! První doušek mě ale málem položil. Brzy jsem si na silné espresso zvykla a po vzoru Italů ho upíjela po malých doušcích, klábosila s mámou a vychutnávala si dění kolem sebe. A v tom tkví tajemství malé italské kávy. Je natolik silná, že vám stačí jen pár hltů a nepotřebujete jí vypít celý hrnek. P.S. Cappuccino se v Itálii prý pije jen dopoledne. Pokud si ho objednáte odpoledne, je to jedno velké faux pas.

Z pláže jsme zamířily do hotelu pro teplejší oblečení a pak hurá mezi obchůdky vybrat nějaké dárky. Na závěr dne jsme šly hned dvakrát otestovat italskou zmrzlinu, uvelebily se do pohodlných křesel a pozorovaly probouzející se noční ruch. Pohodu mi kazily jen dotěrní komáři, které nezastavilo ani oblečení. A to mi manžel říkal, ať si s sebou vezmu repelent! 😉