Benátky - část 3.

Byla tu sobota - poslední den v Itálii a nás čekaly benátské ostrovy Burano, Torcello a Murano. S plnou polní jsme naším zájezdovým autobusem dojeli do přístavu Punta Sabbioni, odkud jsme italským vaporettem vypluli na první z nich.

Punta Sabbioni

Burano

Burano, ostrov tisíců barev (jak jsem si ho soukromě nazvala), mě uchvátil již po připlutí do malého přístavu. Sotva jsme vystoupili, už nás lákala k posezení příjemná taverna, nedaleký zelený parčík zval k poklidnému dopolednímu odpočinku, nevtíravé stánky nabízely nezbytné turistické suvenýry... 

Ale co mě nejvíce zaujalo, byly barevné a dokonale upravené domky tamějších obyvatel a úzké uličky ústící v několik malých mostů. Prostě městečko jako z pohádky.

V každém krámku jste si mimochodem mohli koupit výrobky z místní krajky, jež tento původně rybářský ostrov proslavila, a to od šátků přes dětské oblečení až po krásné dečky či ubrusy. Z vlastní zkušenosti vám ale radím, kupujte toto zboží raději mimo hlavní turistickou trasu. My jsme úplnou náhodou došly na menší opuštěné náměstí, v jehož nejzazší části jedna stará paní přímo před námi takový klenot dokončovala. A hotových kousků nabízela k prodeji hned několik. Sice si člověk za kvalitu připlatil, ale o to jsme měly větší jistotu, že se nejedná o žádný turistický podvrh.

Na prohlídku ostrova jsme měli dvě hodiny. Jak správně tušíte, dvě hodiny byly zoufale málo. Burano jsme si s mámou nestihly ani pořádně prohlédnout, natož sednout si někde na kávu a vychutnávat si okolní atmosféru. A slyšet od paní P. (= průvodkyně) nějaký výklad? V to jsme už přestaly (a myslím že i zbytek zájezdu) doufat.

Prádlu se nevyhnou nikde. :-)

Torcello

A tak jsme po dvou hodinách nasedli na loď a pluli na ostrov Torcello. Na místo jsme dorazili v 11 hodin. A v pravé poledne jsme měli už zase odjíždět! Prohlídka tohoto kdysi významného politického a obchodního centra (jež ve středověku "potopila" malárie) probíhala podle následujícího scénáře: Zběsilý poklus ve velkém horku ke kostelu Santa Fosca a bazilice Santa Maria Assunta, deset minut na vydýchání a rychlý úprk zpět na zastávku, odkud ve 12 hodin odplouvalo vaporetto na Murano.

Proboha, to jsme copak nemohli jet nějakou pozdější lodí, v klidu si opravdu nádherné historické památky prohlédnout a v jejich stínu si chvilku odpočinout? Vždyť tento poslední den připomínal jakési nepovedené dostihy!

Nebýt mámy, která i přes velkou rychlost chůze a úmorné vedro neohroženě fotila a fotila, nemám z tohoto ostrova žádný záběr. Foťák jsem znechucená schovala a vytáhla ho až ke konci zájezdu.

kostel Santa Fosca

bazilika Santa Maria Assunta

Attilův trůn

Murano

A byl tu před námi nejslavnější benátský ostrov. Ostrov mistrů sklářů. 
Nemůžu si pomoct, ale zklamal mě. Svou největší slávu měl již evidentně dlooouuuho za sebou a marně jsem hledala, čím by se mi místo zalíbilo. 
Paní P. se chtěla zájezdu alespoň trochu zavděčit a slíbila, že se půjdeme do nějaké sklárny podívat. Zavedla nás proto do prodejny skla, ne sklárny, s příslibem, že hned nějakou sklárnu najde. Jak její zmatené pobíhání skončilo, nevím, s mámou jsme šly raději po svých.

Měly jsme velký hlad a také jsme konečně chtěly ochutnat italskou pizzu. Sehnat pizzerii na benátském ostrově byl ale nadlidský výkon! Když jsme si sedly do jedné restaurace a chtěly si objednat pizzu, dotčeně se pan číšník ohradil, že jsou RESTAURACE a pizzu že nabízejí ve vedlejší TAVERNĚ! Takže zkušenost pro vás, co se do Itálie teprve chystáte. Tak, jak jsou někteří Italové dotčení, když si odpoledne objednáte cappuccino, jsou VŠICHNI italští restauratéři hákliví na rozdíl mezi tavernou a restaurací. V taverně si klidně dejte jako hlavní chod pizzu, plný talíř těstovin či podobnou rychlovku. V restauraci (stejně jako v jakékoli dobré italské rodině) to proboha nedělejte! Správný oběd by měl sestávat z prvního chodu (primo piatto) - těstovin, po němž následuje hlavní chod v podobě masového pokrmu nebo plodů moře. Buon appetito!

Tavernu jsme nakonec našly a po chvilkovém čekání na volné místo jsme se i italské pizzy dočkaly.

Ve čtyři hodiny se mělo přejíždět lodí do Benátek, a tak paní P. kvůli velkým frontám rozhodla, že si všichni dáme sraz před nástupištěm o půl čtvrté. Ke smluvenému místu jsme došly s mírným předstihem a paní P. s pár lidmi ve frontě již kupodivu stála. Jaké bylo naše překvapení, když chvilku po půl čtvrté s oněmi pár lidmi nasedla do přijíždějícího vaporetta a bez  90% zájezdu odjela do Benátek! Co se dělo se zbytkem zájezdu, nevím. Až později večer, kdy jsme zase čekali na paní P. na nástupišti, tentokrát v Benátkách, nám jeden starší pán řekl, že několik lidí naši paní P. vyhlíželo na smluveném místě do čtvrt na pět. Marně.

Zase Benátky

Čas do odjezdu z Benátek jsme se rozhodly vyplnit nezbytnou kávou a krátkou procházkou po nábřeží. Dokonce jsme měly štěstí i na velkou zaoceánskou loď.

Odjezd

Do přístavu Punta Sabbioni jsme dorazili chvíli před osmou hodinou večerní. Plán byl takový - zajít si na záchod, převléct se v autobuse do spacího oblečení a v devět hodin odjet směr Česká republika. Proč ale nikoho z nás nepřekvapilo (při neorganizaci paní P.), že dvě účastnice našeho zájezdu zůstaly v Benátkách? Chuděry si myslely, že je sraz u přístaviště lodí před vlakovým nádražím... Na jejich obhajobu musím říct, že vícero lidem ze zmatené řeči paní P. nebylo ani napoprvé, ani napodruhé jasné, kde že ten sraz odjezdu z Benátek vlastně je.

Po hodinovém čekání na zbloudilé duše jsme nakonec byli všichni a mohli jsme odjet domů. Po uspěchaném dni a úmorném vedru se všem chtělo moc a moc spát, což tak ale úplně nešlo, když nám nad hlavami zvonily benátské masky. Při sebemenší nerovnosti na silnici se ozývalo pravidelné cink cililink. A proč se vám o této příhodě zmiňuji? Tušíte správně. Předchozí den jsem si jeden takový suvenýr také pořídila a před odjezdem si ho pečlivě zabalený položila do úložného prostoru nad námi. Ten hluk nemůže přece vydávat moje dobře zabalená maska, pomyslela jsem si, za to určitě můžou ty halabala pohozené škrabošky paní sedící naproti nám. Paní si to zřejmě myslela také, a proto své klenoty pečlivě schovala do oblečení. Ale zvonění pokračovalo dál. Byly to snad dvě nejkrušnější hodiny v mém životě. Sotva náš autobus zastavil na odpočívadle a většina lidí vystoupila, nepozorovaně jsem balíček s maskou zabalila ještě do bundy a potichu ho uložila zpět na místo. Cinkání přestalo, lidé usnuli. Uf!

Páni řidiči celou noc jeli docela svižným tempem a do České republiky jsme přijeli v časných ranních hodinách. Zpoždění jsme neměli, a tak jsem moc nerozuměla tomu, proč jsme neudělali povinnou zdravotní přestávku na odpočívadle v Mikulově. Pan řidič si to i nadále ve svižném tempu svištěl do Brna. A kousek před Brnem mi došlo proč. Cestovní kancelář si pro cestující, kteří nebyli přímo z Brna, přichystala snad ten největší podraz za celou dobu zájezdu. V Brně na nás nečekal svozový autobus, ale museli jsme se domů dopravit buď linkovými autobusy, nebo vlakem. Organizátoři zájezdu o tom celou dobu věděli a nikomu nic dopředu neřekli.

My jsme vyfasovaly jízdu vlakem. Měl výluku. A když jsme nastupovaly do výlukového autobusu, zjistily jsme, že paní P. koupila lístek pouze pro JEDNU osobu. Bez komentáře.

večerní Punta Sabbioni

Na zájezd do Benátek jsem se opravdu moc těšila. A opět se mi potvrdilo pravidlo, že když se na něco těším, nesmím to říkat nahlas, jinak je z toho těšení jeden velký průšvih. I to k cestování bohužel patří. Na druhou stranu, Benátky byly opravdu pábitelsky krásné a společný čas strávený s mámou mi nikdo nevezme. A doufám, že za pár let budeme na tento zájezd už jen se smíchem vzpomínat!😊