PF 2019

Přeji Vám krásný nový rok naplněný zdravím, láskou, vnitřním klidem a šťastnými chvílemi, jež prožijete s lidmi, které máte rádi!

Šťastné a veselé!

Milí čtenáři,

přeji Vám co nejkrásnější vánoční svátky, prožité ve zdraví, klidu a radosti!

Barvy

Barvy. Název dalšího zajímavého knižního titulu francouzského výtvarníka, ilustrátora a spisovatele knih pro děti Hervé Tulleta, který bych vám dnes velmi ráda představila.

V dubnu tohoto roku jsem vám na svém blogu popisovala své první setkání s Tulletovou knihou, jež nesla název Knížka. Možná si vzpomenete, jak jsem barvitě líčila manželův údiv nad ní a to, nakolik upoutala moji pozornost. Seznámení s titulem Barvy se neslo v podobném duchu.

I když Barvy spatřily světlo světa dříve než Knížka (byly vydány roku 2015), dostaly se mi do rukou až nyní. Přestože jsem měla již jakous takous představu, co mě čeká, byla jsem z této "hry v knize" opět dětsky nadšená a natěšeně nakukovala dovnitř.

Co tedy od ní máte očekávat, ptáte se? Děti se učí poznávat základní barvy - červenou, modrou, žlutou a následně zjišťují, jak je namíchat, aby vznikla zelená, oranžová či fialová. To vše se děje formou hry.

Nejprve lehce zaťukáme na šedý puntík, poté zaboucháme silněji a najednou se před námi objeví celá paleta barvených puntíků! A zábava pokračuje. Na barevné skvrny dle pokynů různě klepeme, přejíždíme po nich prsty, hladíme je, s knihou třeseme, jednou ji nakloníme doprava, jednou doleva, barvy se do sebe vpíjejí, všemožně se na stránky otiskují, vytvářejí nejrůznější abstraktní obrazce.

Bystrý čtenář správně pochopil. Nejen poznávat barvy se děti učí. Zároveň si i procvičují, kde je pravá a kde levá strana, zdokonalují si jemnou motoriku, plní jednoduché pokyny, počítají do pěti a hlavně si u toho užívají spoustu zábavy!

Knihu Barvy bych proto doporučila zejména rodičům předškoláků a pedagogům v mateřských školách. Ale víte, co se říká, proti gustu... Já jsem toho zářným příkladem. :-)

A tak si hrajte, dívejte se, míchejte, objevujte a hlavně se dobře bavte!

Tullet, Hervé. Barvy. Praha: Portál, 2015. 64 s.

Adventně

„Budu slavit Vánoce ve svém srdci a snažit se je tam udržet celý rok.“ Charles Dickens

„Ten, kdo nemá Vánoce v srdci, je nikdy nenajde ani pod stromkem.“ Roy L. Smith

„Vánoce jsou časem, kdy si nejsilněji uvědomujeme, co nám schází a kdo není mezi námi.“ John Irving 

Černobílé prázdniny

Dlouho jsem se těšila, až budu moct na podzimní knižní novinku Černobílé prázdniny, jejíž autorkou je Lucie Šavlíková, napsat recenzi. A tak, když balíček s nadílkou z nakladatelství Portál dorazil, měla jsem velkou radost. Po pár dnech na mě však stále čekal na psacím stole a já ne a ne najít tu správnou chvíli na čtení.

Překvapivě jsem se do pohádkového příběhu začetla jednoho pátečního rána. Seděla jsem v kavárně, před sebou šálek voňavé kávy a hlavou mi běžel program náročného dne. A tu na mě z kabelky vykoukla hlava jezevce se šibalským výrazem v očích. Knihu jsem vytáhla a začetla se do ní. A usmívajíc se četla a četla a četla, dokud mě nedohnal kvapící čas…

Hlavní hrdina, devítiletý Jan Meles, bývá často nemocný, a tak ho pratetička Pravoslava, bydlící v chaloupce u lesa, vezme na pár dní k sobě na zotavenou. Honzovi se u tety moc líbí. Obdivuje její krásnou zahradu, může jíst sladkosti, které mu maminka zakazuje, běhá po lese, jak dlouho chce. Jaké je jeho překvapení, když zjistí, že rozumí řeči zvířat! A dokonce se seznámí s někým, o kom mu tatínek již odmalička vypráví různé historky – s jezevcem Petrem!

Ten, vedle Honzy Melese, zastává v ději taktéž důležitou úlohu, což lze poznat už ze samotné kompozice kapitol. Autorka totiž kombinuje zážitky, jež slyšíme z úst Honzy Melese, s příběhy vyprávěné jezevcem Petrem. Ty v sobě vždy nesou nějaké mravní ponaučení a hlavně jsou neskutečně bohaté na různorodé jevy z češtiny. Nejedno srdce češtináře zaplesá!

Začněme např. od kapitoly O pařezu, který chtěl být ztepilým smrkem. Soukromě jsem si ji nazvala Óda na pravopisné špíčky. Lucie Šavlíková je do textu zakomponovává natolik přirozeně, že si dětské oko a ucho v daný moment sotva uvědomí, že se jedná o problematické slovo, ve druhé chvíli si ho díky autorčině jazykovtipu zapamatuje a v posledním kroku vše přirozeně a s lehkostí ukládá do paměti.

A to nemluvím o tom, jak si autorka bravurně pohrává s češtinou! No řekněte sami, nejsou slova jako hromokluk (s. 41), bubačka a bubukraj (s. 70) nebo lesky (s. 71) – rozumějte mluvící lesní řečí – kouzelná?

Češtinářský exkurz bych uzavřela poukázáním na množství přísloví, pořekadel a rčení, např. šili se mnou všichni čerti (s. 36), třese se jako osika (s. 41), strach má velké oči (s. 44). Opět pěkná příležitost k tomu, abychom děti seznámili s pestrostí české slovní zásoby a  dědictvím lidové slovesnosti.

Oproti tomu ostatní kapitoly upoutají spisovným (způsobným) vypravěčským stylem Honzy Melese, správně okořeněné dětským slovníkem a vtipnými úvahami nad jednáním dospělých: „[…] když to viděla maminka, vůbec z toho neměla radost. Ba právě naopak, zuřila ještě víc než naše paní učitelka třídní, když je přepracovaná.“ (s. 12)

Podtrženo sečteno. Samotný text je velmi čtivý, humorně napsaný, pobaví jak děti, tak i dospělé. Pomyslnou třešničkou na dortu je všudypřítomná dávka napětí, nedávající hned jasnou odpověď, jak příběh Jana Melese a jezevce Petra skončí. Když už si totiž myslíte, že zápletka bude rozluštěna a děj plynule doběhne do konce, hop a je tu ještě něco napínavějšího.

Úsměv na rtech mě doprovázel skutečně od první do poslední kapitoly, a to nejen díky krásnému příběhu, ale i povedeným ilustracím Ilony Komárkové (publikující pod jménem Komára). Doufám proto, že se kniha bude jednou stejně jako mně líbit i mému synovi. Úplně to vidím – léčíme se doma s nějakou virózou, jsme zachumlaní pod peřinou a já mu čtu o velkém dobrodružství Honzy Melese, které začalo nejinak než také pořádným nachlazením.

Šavlíková, Lucie. Černobílé prázdniny. Praha: Portál, 2018. 120 s.

Svatomartinské rohlíčky podruhé

Téměř před rokem jsem svatomartinské rohlíčky pekla úplně poprvé. Říkala jsem si, že takové chutné tradice stojí zato zavést do rodiny. Svůj slib jsem, byť o pár dní dříve, dodržela. V mých představách jsem si s dostatečnou časovou rezervou připravila těsto i potřebné nádivky a v naprostém klidu a pohodě rohlíčky upekla, poté jsme si my všichni doma pěkně sedli v obýváku, uvařili si kávu nebo čaj, povídali si, prostě byli spolu a dívali se na nějakou úsměvnou pohádku, kterou by přerušovala pouze pochvalná slova o tom, jak se mi rohlíčky povedly a jaká jsem výborná kuchařka.

Realita, jak správně tušíte, byla úplně jiná. Chaos a zkáza - tato dvě slova přesně vystihovala atmosféru uplynulého dne. Již od pondělí jsme totiž všichni nemocní a dnes jako by všechny naše bolístky dosáhly svého vrcholu. A tak místo toho, abych si v polední pauze, kdy malý i manžel spávají, nachystala těsto i nádivky, jsem odpadla dříve než oni. Těsto jsem chystala až ve čtyři hodiny odpoledne, hodila ho i s připravenou tvarohovou nádivkou do lednice a čekala na manžela, až mi z obchodu donese povidla na druhou nádivku. Když manžel po hodině a čtvrt došel, převzala jsem štafetu a absolvovala taktéž nezbytné kolečko po obchodech.

S vyplazeným jazykem jsem doběhla domů, shodila bundu, nahodila zástěru a nastoupila na odpolední směnu do kuchyně. Jestli si teď myslíte, jaká že jsem nebyla chudinka, když jsem MUSELA do kuchyně, mýlíte se. Já si do kuchyně chodím odpočinout!!! Alespoň na malou chvilku vypnout.

A už to zase všechno začalo. Těsto nebylo dostatečně ztuhlé, tvarohová nádivka se roztékala, manžel nutně potřeboval kávu, chvatem jako od čínského kuchaře jsem se řízla do prstu, malému se zbořila věž z lega. Povidla jsem házela rovnou na rozválené těsto (jakápak povidlová nádivka)...

Ale všechno nakonec dobře dopadlo. Rohlíčky se povedly a jejich nedokonalosti jsem zakamuflovala moučkovým cukrem. I tu kávu a čaj jsme si dokonce vypili, sice v dokonalém nepořádku a u seriálu Jak jsem poznal vaši matku, ale vypili.

Uf! A ponaučení? Někdy je lepší si věci moc neplánovat a brát je, jak přijdou. A hlavně se z toho nehroutit a nezhroutit.

P.S. Tvarohovou nádivku jsem nakonec zahustila pomletými piškoty. Pro příště budu vědět, že tvaroh musím nechat přes noc vykapat!!!

Krásný svátek svatého Martina!

K zamyšlení a pokochání

Nepřehlédněme ve svých dnech okamžiky, které nám přinášejí spokojenost a radost.

Každý den je jen jednou.

Chcete mít každý den krásný? Zvedněte hlavu a začněte se rozhlížet kolem sebe.

Být na sebe hodní předpokládá, že se dobře známe a víme, co nás potěší.

Všechno to, co se děje, se dít má. Přijímat události, které život přináší, je někdy zatraceně těžké. 

Za tato opravdu krásná životní moudra děkuji své milé čtenářce!

A zde pro začátek malá inspirace. Takové to může být, když zvednete hlavu a začnete se rozhlížet kolem sebe...

U rodičů na zahradě.

Suma sumárum

Po měsíci opět zpátky. Událo se tolik věcí. Mnoho z nich se po dlouhé době uzavřelo, několik nových se započalo a pár jich na mě teprve čeká. A je mi svým způsobem tak nějak dobře.

Dnešní příspěvek se nebude věnovat jednomu tématu, nebude se vlastně věnovat žádnému konkrétnímu tématu, bude spíše shrnutím toho, co mi za poslední měsíc udělalo radost a u čeho jsem si skvěle odpočinula...

1. Konečně, po dlouhém pokukování a přemýšlení, zda nutně potřebuji miliontý nový hrnek a asi šestou konvici na čaj, jsem si na zářijovém hrnčířském jarmarku v Kunštátu koupila vymazlenou čajovou konvici a 0,4l hrnek od mé oblíbené designérky, keramičky a galeristky Soni Malinové. Již dlouho sleduji její blog (www.malinovasona.com) a překvapilo mě, že je ještě drobnější než na svých fotkách.:-)

Káva, která nikdy nezklame a kterou již několik let najdete na stejném místě.

Výbornou horkou čokoládu se šlehačkou si dal Vláďa dokonce dvakrát.:-)

2. Velkou radost mi taktéž udělal napoprvé splněný zápočet z matematiky! Jupí! Konečně zjišťuji, že čtyři roky strávené léta páně na gymnáziu nebyly tak úplně zbytečné... A pomalu pomaličku do sebe začíná vše zapadat...

3. Když potřebuji maximálně vypnout, pustím si seriál Deník Dity P. Po jeho zhlédnutí vždy vařím a peču jako pominutá, protože vůně něčeho dobrého linoucí se z trouby mně osobně navozuje takovou tu správnou "atmosféru" rodinného hnízda. Trochu neblahý dopad má seriál na moji peněženku - při pohledu na různé mísy, misky, džbánky a kuchyňské roboty v pastelových barvách najednou zjišťuji, kolik mi toho doma proboha chybí!

4. A poslední věc na seznamu: Moooc se těším na novou várku knížek z Portálu, které vyjdou v co nejbližší době! Zde alespoň malá ochutnávka.

Zdroj: www.obchod.portal.cz

Zdroj: www.obchod.portal.cz

Tak hezký podzim!

V kraji žítkovských bohyní II.

Na prosbu mé, troufám si říct, nejvěrnější čtenářky, přidávám ještě pár fotografií z kraje žítkovských bohyní...

Fotografií přikládám opravdu jen poskrovnu. Na začátku našeho víkendového pobytu se mi totiž vybila baterka foťáku a náhradní jsem s sebou bohužel neměla. Jak naschvál. Mohla jsem sice fotit mobilem, ale takovým fotkám prostě nedokážu vdechnout duši. Vy, co nejraději zachycujete okamžiky foťákem, mi jistě rozumíte.

V kraji žítkovských bohyní

Koncem léta jedna příjemná vzpomínka na čas strávený v kraji žítkovských bohyní...

Pro ty z vás, co jste románem Kateřiny Tučkové dosud nepolíbeni, zde pár základních informací: Žítkovské bohyně jsou románem o životních osudech bohyní (dá se říci lidových léčitelkách, jimž byly přisuzovány nadpřirozené schopnosti), žijících v oblasti Moravských Kopanic. Tyto ženy - bohyně si dovednosti a různá tajemství předávaly z generace na generaci a byly celoživotně konfrontovány jak s měnícími se režimy, tak i s přístupem lidí - pro někoho byla taková bohyně podvodnice, pro jiného skutečně léčitelka, pro třetího obyčejná žena. Ať tak či onak, krajina Moravských Kopanic sama o sobě velmi magickým místem je a místní příroda onu energii prostě má.

Dům poslední bohyně Irmy Gabrhelové.

Bydleli jsme u našich milých známých, konkrétně v Žítkové, v přátelské vesnici ležící v Bílých Karpatech (vzdálené cca 20 km od slovenského Trenčína). Když do Žítkové přijedete, je to, jako byste se ocitli v úplně jiném světě, ve světě, kterým vás svým přirozeným způsobem uklidňuje. Kam jen vaše oko dohlédne, vidíte skutečné louky, na nich se pasoucí ovce, krávy, koně. Na jedné samotě si můžete koupit domácí chléb čerstvě vytažený z pece, na ovčí farmě zase výborný sýr a přitom si posedět ve stínu lípy. Slovy Amálie Kutinové - ocitnete se v čarovné zemi...

Pozn.: Žítková - jedna z obcí v oblasti Moravských Kopanic.

SÝR OD KAPLIČKY - v pozadí prodejna domácích ovčích sýrů, kde se můžete osvěžit i domácí limonádou, pivem či povzbudit voňavou kávou.

Jak jsem naznačila již výše, obec Žítková okouzlila i několik spisovatelek. Na Žítkové se odehrává děj knihy Gabra a Málinka v čarovné zemi od Amálie Kutinové, již zmíněné Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové a z Kopanic čerpá náměty svých povídkových příběhů také Květa Legátová (povídkové sbírky Želary a novely Jozova Hanule).

P.S. Každá mince má dvě strany, nejinak je tomu i v případě turistické oblíbenosti Žítkové. Tato obec byla kdysi poklidným místem a po vydání úspěšného románu Žítkovské bohyně se s návštěvníky roztrhl pytel. A bylo po klidu. Místní to Kateřině Tučkové dodnes docela zazlívají. Je tedy otázkou, co se se Žítkovou stane, až bude natočen podle Žítkovských bohyní plánovaný film...

Kniha Poruchy učení

Musím se vám hned v úvodu přiznat, že tento příspěvek se mi nepsal právě nejlépe. Jak již napovídá samotný název knihy, ta je ze své podstaty specifická tak nějak vším - tématem, odborností, zacílením na okruh čtenářů. Proto, pro lepší porozumění následujícímu textu, na začátek uvádím přehled používaných zkratek a pojmů. Tak s chutí do toho.

• SPU - specifické poruchy učení (dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie, dyspraxie)
• dyslexie - porucha osvojování čtenářských dovedností
• dysgrafie - porucha osvojování psaní
• dysortografie - porucha osvojování pravopisu
• dyskalkulie - porucha osvojování matematických dovedností
• dyspraxie - porucha osvojování motorických funkcí
• ADHD - porucha pozornosti s hyperaktivitou
• ADD - porucha pozornosti bez hyperaktivity
• IVP - individuální vzdělávací plán (učitel vytvoří plán, co má žák během roku probrat)
• PPP - pedagogicko-psychologická poradna
• hodiny reedukace - hodiny, ve kterých se pomocí speciálně pedagogických postupů "napravují" jednotlivé poruchy

Specifické poruchy učení, zejména dyslexie, dysgrafie, dysortografie, ADHD, jsou v dnešní době velmi diskutovaným tématem. O to více, když v každé třídě základní školy najdete s podobnými poruchami učení minimálně dvě tři děti, a to nemluvím o těch, které do PPP buď přestaly docházet, nebo s nimi rodiče do poradny nešli vůbec.

Jako každá mince má dvě strany, tak i tato "situace" ve třídě si žádá obrovské nasazení samotného učitele a také žáka (a doma rodičů). Dítě se často potýká s demotivovaností způsobenou např. malými pokroky, neúspěchem, stagnací v napravování poruch učení, na druhém stupni ZŠ navíc míšenou s projevy puberty. Na druhé straně stojí učitel (učitelé), jenž by se měl ve třídě stejným dílem věnovat žákům bez specifických poruch učení, nadaným žákům a žákům se specifickými poruchami učení, to vše kombinované současným trendem přistupovat individuálně ke každému žákovi. Nemluvě o hodinách reedukace, jež si na menších školách zajišťují samotní učitelé českého jazyka, speciálních přípravách, sestavování IVP apod.

A proto, jste-li zejména začínající učitel, jenž se v praxi se žákem se SPU setkává poprvé a s reedukací si neví rady už vůbec, nebo pedagog, jenž by si chtěl doplnit své stávající znalosti a zkušenosti, sáhněte prosím po publikaci Poruchy učení. Autorkou knihy je Olga Zelinková, speciální pedagožka a veliká kapacita ve svém oboru, jež starší vydání této knihy přepracovala a doplnila o nejnovější poznatky.

Kniha sestává z dvaceti tří kapitol. První čtyři jsou spíše obecnějšího rázu. Předkládají základní pojmy a definice, uvažují nad příčinami SPU, zabývají se projevy a diagnostikou SPU.

V následujících deseti kapitolách se z oblasti teoretické přesouváme do roviny praktické. Prostor je věnován reedukaci a nápravě SPU. V jednotlivých kapitolách autorka nejprve popisuje projevy konkrétní poruchy učení a poté učiteli předkládá postupy a návody, jak se žákem chyby v hodinách reedukace napravovat a jak s ním pracovat v "běžné" hodině. Oceňuji, že se Olga Zelinková snažila vše co nejvíce doplňovat o příklady z praxe a výsledky nejnovějších zahraničních i českých studií. Každou kapitolu dovršila seznamem vhodných kompenzačních pomůcek, učebnic a pracovních sešitů pro žáky se SPU.

V dalších kapitolách se autorka zamýšlí nad problematikou vyučování cizích jazyků, zejména u dětí s dyslexií, nad projevy SPU u žáků na druhém stupni ZŠ a zda se dá zavčasu diagnostikovat rizikové dítě již v předškolním věku. Otevírá otázku, u nás zatím méně diskutovanou, poruchy zvané dyspraxie a příčin ADHD.

Jsem ráda, že velký prostor dala autorka i hodnocení a klasifikaci žáků se SPU a sestavování individuálních vzdělávacích plánů, jež doplnila konkrétními ukázkami z praxe. Příjemným bonusem je dále tabulka Charakteristika klasifikačních stupňů (= jak mám slovně popsat to, když např. chci dát žákovi z českého jazyka dvojku) a Formulář pro IVP.

Publikaci uzavírá tzv. Kauzistika. Jinými slovy - na jednom místě je zdokumentováno dlouhodobé sledování vývoje chlapce se SPU, zhodnoceny zvolené přístupy a opatření.

Jistě čekáte na to, jak se mi kniha Poruchy učení četla. Čtenář si musí předně uvědomit, že jde o velice odbornou publikaci, a nemůže proto očekávat jednoduché čtení a uvolněný jazyk. I když jsem takto ke knize od samého začátku přistupovala, přesto jsem měla trošku problém se do odborného textu a terminologie vpravit.

Z předešlého tedy jasně vyplývá, komu je publikace určena - učitelům všech typů škol, studentům pedagogiky, pracovníkům pedagogických zařízení. A jak knihu hodnotím já? Z pozice pedagožky - jsem opravdu nadšená. Nemohu ale úplně souhlasit s doporučením na přebalu knihy, kde je uvedeno, že publikace je určena i rodičům. Myslím si, že publikace je natolik odborná, že by rodič (a jakákoli laická veřejnost) tak úplně nevěděl, jak s danými informacemi a postupy naložit. Proto bych jako rodič spíše volila nějakou populárně naučnou publikaci zabývající se touto problematikou.

Na úplný závěr bych ráda uvedla poznatek, který mě velice zaujal: 

Už od vysoké školy slýchám, že žákům se SPU by se nemělo nic opravovat červenou barvou. Ale zauvažovali jste někdy, proč tomu tak je? Vysvětlení je prosté (a lehce aplikovatelné i na děti  bez SPU) - když dítě vidí chybu zvýrazněnou červeně, ještě více si ji zapamatuje. (s. 107)

ZELINKOVÁ, O. Poruchy učení. Praha: Portál, 2015. 264 s.

 

Benátky - část 3.

Byla tu sobota - poslední den v Itálii a nás čekaly benátské ostrovy Burano, Torcello a Murano. S plnou polní jsme naším zájezdovým autobusem dojeli do přístavu Punta Sabbioni, odkud jsme italským vaporettem vypluli na první z nich.

Punta Sabbioni

Burano

Burano, ostrov tisíců barev (jak jsem si ho soukromě nazvala), mě uchvátil již po připlutí do malého přístavu. Sotva jsme vystoupili, už nás lákala k posezení příjemná taverna, nedaleký zelený parčík zval k poklidnému dopolednímu odpočinku, nevtíravé stánky nabízely nezbytné turistické suvenýry... 

Ale co mě nejvíce zaujalo, byly barevné a dokonale upravené domky tamějších obyvatel a úzké uličky ústící v několik malých mostů. Prostě městečko jako z pohádky.

V každém krámku jste si mimochodem mohli koupit výrobky z místní krajky, jež tento původně rybářský ostrov proslavila, a to od šátků přes dětské oblečení až po krásné dečky či ubrusy. Z vlastní zkušenosti vám ale radím, kupujte toto zboží raději mimo hlavní turistickou trasu. My jsme úplnou náhodou došly na menší opuštěné náměstí, v jehož nejzazší části jedna stará paní přímo před námi takový klenot dokončovala. A hotových kousků nabízela k prodeji hned několik. Sice si člověk za kvalitu připlatil, ale o to jsme měly větší jistotu, že se nejedná o žádný turistický podvrh.

Na prohlídku ostrova jsme měli dvě hodiny. Jak správně tušíte, dvě hodiny byly zoufale málo. Burano jsme si s mámou nestihly ani pořádně prohlédnout, natož sednout si někde na kávu a vychutnávat si okolní atmosféru. A slyšet od paní P. (= průvodkyně) nějaký výklad? V to jsme už přestaly (a myslím že i zbytek zájezdu) doufat.

Prádlu se nevyhnou nikde. :-)

Torcello

A tak jsme po dvou hodinách nasedli na loď a pluli na ostrov Torcello. Na místo jsme dorazili v 11 hodin. A v pravé poledne jsme měli už zase odjíždět! Prohlídka tohoto kdysi významného politického a obchodního centra (jež ve středověku "potopila" malárie) probíhala podle následujícího scénáře: Zběsilý poklus ve velkém horku ke kostelu Santa Fosca a bazilice Santa Maria Assunta, deset minut na vydýchání a rychlý úprk zpět na zastávku, odkud ve 12 hodin odplouvalo vaporetto na Murano.

Proboha, to jsme copak nemohli jet nějakou pozdější lodí, v klidu si opravdu nádherné historické památky prohlédnout a v jejich stínu si chvilku odpočinout? Vždyť tento poslední den připomínal jakési nepovedené dostihy!

Nebýt mámy, která i přes velkou rychlost chůze a úmorné vedro neohroženě fotila a fotila, nemám z tohoto ostrova žádný záběr. Foťák jsem znechucená schovala a vytáhla ho až ke konci zájezdu.

kostel Santa Fosca

bazilika Santa Maria Assunta

Attilův trůn

Murano

A byl tu před námi nejslavnější benátský ostrov. Ostrov mistrů sklářů. 
Nemůžu si pomoct, ale zklamal mě. Svou největší slávu měl již evidentně dlooouuuho za sebou a marně jsem hledala, čím by se mi místo zalíbilo. 
Paní P. se chtěla zájezdu alespoň trochu zavděčit a slíbila, že se půjdeme do nějaké sklárny podívat. Zavedla nás proto do prodejny skla, ne sklárny, s příslibem, že hned nějakou sklárnu najde. Jak její zmatené pobíhání skončilo, nevím, s mámou jsme šly raději po svých.

Měly jsme velký hlad a také jsme konečně chtěly ochutnat italskou pizzu. Sehnat pizzerii na benátském ostrově byl ale nadlidský výkon! Když jsme si sedly do jedné restaurace a chtěly si objednat pizzu, dotčeně se pan číšník ohradil, že jsou RESTAURACE a pizzu že nabízejí ve vedlejší TAVERNĚ! Takže zkušenost pro vás, co se do Itálie teprve chystáte. Tak, jak jsou někteří Italové dotčení, když si odpoledne objednáte cappuccino, jsou VŠICHNI italští restauratéři hákliví na rozdíl mezi tavernou a restaurací. V taverně si klidně dejte jako hlavní chod pizzu, plný talíř těstovin či podobnou rychlovku. V restauraci (stejně jako v jakékoli dobré italské rodině) to proboha nedělejte! Správný oběd by měl sestávat z prvního chodu (primo piatto) - těstovin, po němž následuje hlavní chod v podobě masového pokrmu nebo plodů moře. Buon appetito!

Tavernu jsme nakonec našly a po chvilkovém čekání na volné místo jsme se i italské pizzy dočkaly.

Ve čtyři hodiny se mělo přejíždět lodí do Benátek, a tak paní P. kvůli velkým frontám rozhodla, že si všichni dáme sraz před nástupištěm o půl čtvrté. Ke smluvenému místu jsme došly s mírným předstihem a paní P. s pár lidmi ve frontě již kupodivu stála. Jaké bylo naše překvapení, když chvilku po půl čtvrté s oněmi pár lidmi nasedla do přijíždějícího vaporetta a bez  90% zájezdu odjela do Benátek! Co se dělo se zbytkem zájezdu, nevím. Až později večer, kdy jsme zase čekali na paní P. na nástupišti, tentokrát v Benátkách, nám jeden starší pán řekl, že několik lidí naši paní P. vyhlíželo na smluveném místě do čtvrt na pět. Marně.

Zase Benátky

Čas do odjezdu z Benátek jsme se rozhodly vyplnit nezbytnou kávou a krátkou procházkou po nábřeží. Dokonce jsme měly štěstí i na velkou zaoceánskou loď.

Odjezd

Do přístavu Punta Sabbioni jsme dorazili chvíli před osmou hodinou večerní. Plán byl takový - zajít si na záchod, převléct se v autobuse do spacího oblečení a v devět hodin odjet směr Česká republika. Proč ale nikoho z nás nepřekvapilo (při neorganizaci paní P.), že dvě účastnice našeho zájezdu zůstaly v Benátkách? Chuděry si myslely, že je sraz u přístaviště lodí před vlakovým nádražím... Na jejich obhajobu musím říct, že vícero lidem ze zmatené řeči paní P. nebylo ani napoprvé, ani napodruhé jasné, kde že ten sraz odjezdu z Benátek vlastně je.

Po hodinovém čekání na zbloudilé duše jsme nakonec byli všichni a mohli jsme odjet domů. Po uspěchaném dni a úmorném vedru se všem chtělo moc a moc spát, což tak ale úplně nešlo, když nám nad hlavami zvonily benátské masky. Při sebemenší nerovnosti na silnici se ozývalo pravidelné cink cililink. A proč se vám o této příhodě zmiňuji? Tušíte správně. Předchozí den jsem si jeden takový suvenýr také pořídila a před odjezdem si ho pečlivě zabalený položila do úložného prostoru nad námi. Ten hluk nemůže přece vydávat moje dobře zabalená maska, pomyslela jsem si, za to určitě můžou ty halabala pohozené škrabošky paní sedící naproti nám. Paní si to zřejmě myslela také, a proto své klenoty pečlivě schovala do oblečení. Ale zvonění pokračovalo dál. Byly to snad dvě nejkrušnější hodiny v mém životě. Sotva náš autobus zastavil na odpočívadle a většina lidí vystoupila, nepozorovaně jsem balíček s maskou zabalila ještě do bundy a potichu ho uložila zpět na místo. Cinkání přestalo, lidé usnuli. Uf!

Páni řidiči celou noc jeli docela svižným tempem a do České republiky jsme přijeli v časných ranních hodinách. Zpoždění jsme neměli, a tak jsem moc nerozuměla tomu, proč jsme neudělali povinnou zdravotní přestávku na odpočívadle v Mikulově. Pan řidič si to i nadále ve svižném tempu svištěl do Brna. A kousek před Brnem mi došlo proč. Cestovní kancelář si pro cestující, kteří nebyli přímo z Brna, přichystala snad ten největší podraz za celou dobu zájezdu. V Brně na nás nečekal svozový autobus, ale museli jsme se domů dopravit buď linkovými autobusy, nebo vlakem. Organizátoři zájezdu o tom celou dobu věděli a nikomu nic dopředu neřekli.

My jsme vyfasovaly jízdu vlakem. Měl výluku. A když jsme nastupovaly do výlukového autobusu, zjistily jsme, že paní P. koupila lístek pouze pro JEDNU osobu. Bez komentáře.

večerní Punta Sabbioni

Na zájezd do Benátek jsem se opravdu moc těšila. A opět se mi potvrdilo pravidlo, že když se na něco těším, nesmím to říkat nahlas, jinak je z toho těšení jeden velký průšvih. I to k cestování bohužel patří. Na druhou stranu, Benátky byly opravdu pábitelsky krásné a společný čas strávený s mámou mi nikdo nevezme. A doufám, že za pár let budeme na tento zájezd už jen se smíchem vzpomínat!😊