Takové čtenářské vzduchoprázdno

Stává se mi poměrně často, že po dočtení jedné knihy a před začátkem čtení knihy další potřebuji nějaký čas pauzu. Většinou listuji časopisy a pročítám oblíbené blogy. Nyní čtecí vzduchoprázdno trvá poměrně dlouho, a to na mě na stolku, poskládaných pěkně v komínku, čeká hned několik knižních titulů, např. Medvědí tanec od Ireny Douskové, Specifické poruchy učení, Analfabetka... A ne a ne se do nějaké knihy pustit. Na vině jsou hned dva čtenářské zážitky - Piknik v Provance od Elizabeth Bard a Ostrov s vůní čerstvého chleba od Jenny Colganové.

Ostrov s vůní čerstvého chleba - ano, ano, próza prošpikovaná jídlem a hlavní hrdinka, která opustí svůj hektický život ve městě a začne od nuly žít nový život na přílivovém ostrově v Cornwallu, to je moje, vždyť mě znáte. :-)

Zato Piknik v Provence, ten je trochu z jiného těsta. Hlavní hrdinka (a autorka v jedné osobě) má vlastně tak nějak všechno, po čem současná třicátnice touží - miminko, manžela, byt, práci... A přesto všechno změní jedna dovolená v Provence, jeden "dům s minulostí". A najednou z Elizabeth není Pařížanka, ale žena, maminka a manželka z Provence, jež si se svým manželem otevře zmrzlinářství.

Trochu (trochu hodně) jsem se v hlavní hrdince viděla. Ne, nebojte, nechystám se odstěhovat do Provence a nechci si otevřít zmrzlinářství. :-) Jde spíš o to, co se jí honilo hlavou. Sžívání se s miminkem, hledání si cesty k němu, učit se být mámou. Přestěhování se na vesnici, přijetí úplně jiného stylu života než toho skrz naskrz městského. Změna našeho JÁ.

Tyto a mnohé jiné myšlenky byly vyvažovány pasážemi o vaření. Vaření, stejně jako pro mě např. četba knih, bylo pro Elizabeth přirozenou součástí jejího JÁ. Umožnila čtenáři, aby jí stál po boku už při samotném nákupu surovin na místních trzích či získaných od starousedlíků, zasvětila ho do tajů konkrétního receptu a ještě ho pozvala k samotnému aktu jedení. Schválně píšu aktu, protože zase až díky knize si člověk uvědomí, že jídlo + rodina + stůl = mnohdy jediný čas, kdy se rodina sejde pohromadě, a že si právě proto máme tyto chvilky náležitě užívat... A proto ani přípravu jídla nepovažujme za promarněný čas... Bon appetit!

To jsem si tak představovala

Píšu po delší pauze. A proto jsem Vám chtěla sofistikovaně napsat o nějaké knize, kterou jsem v poslední době přečetla, třeba o té s názvem Tři maminky a tatínek. Ale chyba lávky...

Dnešní večer jsem měla poměrně přesně naplánovaný. Uspat malého, zašít manželovi triko, vyžehlit hordu prádla (ano, já jsem se na žehlení těšila), dát horkou vanu, nalakovat si nehty a na závěr, jako třešničku na dortu, napsat příspěvek na blog. 

Zádrhel nastal již u bodu USPAT MALÉHO. Což o to, malý usnul již v 19.00. A spal by jistě až do rána, kdyby ho ve 20.00 nevzbudil svým štěkotem z gauče náš pes Antonín!!! (Nechápu, jak by nás z gauče před zlodějem ubránil!) A bylo po spaní. A když se náš desetiměsíční syn takhle večer vzbudí, je to, jako by řádila Černá ruka. Největší legraci spatřoval v pronásledování Antonína...

A závěr? První usnul Antonín, usnul již ve 20.01. Synátor usnul ve 22.00. Já jdu spát s mastnými vlasy a nenalakovanými nehty. Alespoň že u příspěvku na blog můžu odškrtnout splněno. A o nějaké knize někdy příště.

Muffiny z červené řepy

Nevím, jak vy, ale já zbožňuji červenou řepu. Nejlépe pečenou a podávanou se salátem, mozzarellou, opečenými dýňovými semínky a vše přelité medovou zálivkou. A tak jsem byla nadšená, když mi moje teta ukázala recept na muffiny z červené řepy. Hned jsem se do nich pustila. A výsledek? Voněly krásně, vypadaly krásně a chutnaly... Tady se naše rodina rozdělila na dva tábory. Jedné skupině mooooc chutnaly a druhé skupině, tedy mně, vadilo, že jsem v muffinech cítila typickou zemitost červené řepy (přitom v salátu mi to nevadí). Každopádně muffiny ještě občas upeču, ne pro mě, ale pro moji rodinu, protože pro ni peču nejraději. :-)

Byla jednou jedna knihobudka

Prostějované, už jste o ní slyšeli? O knihobudce v Kolářových sadech (v parku u hvězdárny, u dětského hřiště)? 

Jedná se o takovou malou venkovní veřejnou knihovničku, kam knihy můžete donést, jiné si půjčit a nechat si je doma, nebo je po přečtení vrátit. No není to skvělý způsob, jak naložit s knihami, pro které už doma nemáte místo, ale je vám je líto vyhodit? A ještě tím nějakému čtenáři uděláte radost! :-) 

Nápad vytvořit tzv. little free library, chcete-li sousedské knihovny, vznikl v roce 2009 v USA a postupně se rozšířil po celém světě, dokonce i do několika českých měst. 

Tak neváhejte a zapojte se také!

Život je jinde

Život je jinde. Milan Kundera. Jeho romány a povídky jsem ve velkém hltala ještě coby studentka gymnázia. Když se nějaká jeho kniha objevila v knihkupectví, musela jsem ji mít. Svými znalostmi o Kunderových dílech jsem oslňovala i u zkoušky z literatury na vysoké škole. Pak pár let nic. Útlum. Podpořený nezáživnou (a dle mého soudu nepovedenou) Nesmrtelností. 

A hle - ke sklonku letošního léta - obrat. Vykračovaly jsme si to, podotýkám, velice pomalu (přes mé těhotenské bříško jsem si už neviděla na špičky noh), po prostějovském náměstí a zaujala nás výloha nového knihkupectví. A co to nevidím! Nový (přesněji staronový, kniha vznikla už roku 1969) Milan Kundera! Chtěla, musela jsem knihu mít! Mámu napadla spásná myšlenka, že mi ji s tátou dají k zářijovým narozeninám. No odolejte. :-)

Nyní je konec října a já mám konečně dočteno. Z prvních kapitol jsem byla nadšená. (Nadšení zřejmě s největší pravděpodobností pramenilo z intelektuálního strádání v šestinedělí.) :-)

Román líčil životní osudy "básníka" Jaromila před druhou světovou válkou a po ní a byl rozdělen do částí o dětství, pubertě, dospívání, dospělosti. Kapitoly o dětství se mi líbily. Dokonce jsem mezi Jaromilovou maminkou a mnou shledávala jistou podobnost: Např. nechci od porodu při pohledu do zrcadla vidět moje břicho. :-) Ale když jsem se od dětství přes pubertu dostávala ke kapitolám o dospělém Jaromilovi, osudy zamindrákovaného mamánka kombinované se všudypřítomnou Kunderovou ironií a sarkasmem, útočícího na všechno kolem, mi začaly vadit. 
A vadí mi stále. Každopádně, kdo máte rádi romány Milana Kundery, přečtěte a posuďte sami.