Když se řekne Montessori

MONTESSORI, Maria. Objevování dítěte. Praha: Portál, 2017. 352 s.

Kladli jste si někdy otázku, proč vaše dítě desetkrát opakuje nějakou činnost, nad kterou vy nechápavě kroutíte hlavou? Je roztržité a nedokáže se zklidnit? Jaká má být role učitele v procesu vzdělávání? A proč je často obtížné udržet ticho při výuce? Na tyto, ale i jiné otázky naleznete odpovědi v knize Marie Montessori Objevování dítěte, rozkrývající mnohá tajemství dětské osobnosti. Ale všechno pěkně popořádku...

Maria Montessori, italská lékařka, vědkyně a pedagožka, na sklonku 19. století a začátku 20. století zaměřila svoji pozornost na mentálně postižené děti. Vymýšlela metody učení a pomůcky, které měly pomoci zlepšit jejich vzdělávací výsledky. Nakonec ji napadlo, zda by tyto principy nenašly uplatnění i ve výuce zdravých dětí předškolního věku. Průběh a výsledky experimentu shrnula v již výše zmíněném spise Objevování dítěte.

Kniha je rozdělena do 26 kapitol (doplněna ještě o úvod, dodatek a doslov) ve kterých autorka systematicky předkládá zásady a postupy své práce. Začíná úvahou o aplikaci vědy ve škole a přes popis metod používaných v předškolní výchově se dostává až k výrobě pomůcek pro smyslový rozvoj, úloze učitele a technice výuky. A pozor! Podle Montessori ne učitel, ale dítě má být hlavní činitel výuky. Samo má svými silami a svým tempem získávat nové vědomosti a dovednosti, učitel/učitelka má pouze usměrňovat jeho činnost, odvrátit ho od aktivit, na kterých by jen zbytečně plýtvalo energií. Dále se dosti podrobně věnuje metodice psaní, čtení a počítání, neopomíjí ani kreslení, hudbu a náboženskou výchovu. To vše završuje kapitolou Vítězné tažení, kde jen potvrzuje úspěchy metod a přístupů uplatněných ve vzdělávání dětí předškolního věku.

Velice mě zaujaly autorčiny úvahy o tichu (ve třídě). V klasické třídě je ticho vyžadováno (pod hrozbou určitých sankcí) jako stav potřebný pro to, aby učitel mohl žáky vyučovat. Podle Montessori však ticho pro děti není přirozené. Tichu musíme děti nejprve naučit, a to vhodnými cvičeními. Jen tak získají potřebnou sebekázeň. Jistě stojí za vyzkoušení!

Musím se vám přiznat, že jsem se knihy od Marie Montessori trochu bála. V hlavě mi kolovaly otázky typu: Jak se mi text bude číst? Pochopím všechny autorčiny hlavní myšlenky? Nebude psát příliš vědecko-nudně? Opak byl pravdou. Montessori píše stylem, jako by se vám svěřovala se svým životním příběhem. Z řádků je cítit úcta, pokora a hlavně láska k dětem a k práci. A na celkové atmosféře díla je to opravdu znát.

Maria Montessori mi nabídla podívat se na chování, jednání a uvažování dětí, konkrétně mého syna, z jiného úhlu pohledu, a tak i mnohé pochopit. Proto si myslím, že Objevování dítěte by si měla přečíst každá maminka na mateřské dovolené, paní učitelky učící v mateřské škole a na 1. stupni ZŠ. A nám, co učí odrostlejší děti, neuškodí připomenout si, co předcházelo leckdy neuvěřitelným pubertálním výjevům.

A na úplný závěr pár úžasných myšlenek Marie Montessori:

Ten, kdo chce být učitelem, musí mít o člověka zájem. (s. 16)

Kdybychom porovnali svoji vlastní zapomnětlivost v průběhu našeho života se zapomnětlivostí našich dětí, museli bychom se hanbit. (s. 24)

My dospělí setrváváme ve vynášení poslušnosti dítěte jako jeho hlavní ctnosti. Podle nás by měla být pro dětství charakteristická, ale ve skutečnosti je poslušnost dítěte považována za ctnost hlavně proto, že je tak vzácná a obtížně dosažitelná. (s. 321)

Střípky z Běleckého údolí

Tolik let chodíme na procházky do Běleckého údolí a teprve čím jsem starší, tím víc si uvědomuji všechnu tu krásu přírody kolem. Myslím, že není třeba dalších komentářů...



hotel Bělecký mlýn

Splav, v němž se mí rodiče jako děti koupávali a u něhož si na ohni pekli vlastnoručně chycené ryby.

 

Mistři portrétu

Chyběla mi kultura. Rozumějte, pěkně se obléct, nemít na sobě flek od přesnídávky nebo od dětské kaše, obout boty na podpatku a vydat se do muzea či galerie na nějakou pěknou výstavu. Již delší dobu jsem pokukovala po výstavě Mistři portrétu, kterou pořádalo Muzeum v Prostějově. 

A co bychom tak dělali na státní svátek? (Pomyslela jsem si.) Přece šli za kulturou! Manžela, syna a psa Antonína jsem nechala kroužit po náměstí a SAMA jsem se vydala vstříc Mistrům!

Výstava představovala mnoho slavných českých jmen od baroka po 20. století, např. Jana Kupeckého, Františka Kupku, Alfonse Muchu, Vojtěcha Hynaise, Mikoláše Alše, Josefa Mánesa, Emila Fillu a mnoho dalších. Opravdu pastva pro oči a potěcha pro ducha. :-)

Jen jsem si tak uprostřed vší té krásy posteskla, škoda, že místní muzeum je tak neprorodinné. Jak bych se tu dostala s kočárkem? V hlavní budově není nikde bezbariérový vstup. Copak to, že je maminka na mateřské, znamená, že kultura pro ni skončila? 

A další mínus - když jsem se ptala po nějakém letáčku k výstavě či po katalogu, opět NIC.

Ach jo. Ale cíl byl splněn. Duchovně jsem se nabila a poté, co jsem vyšla z muzea, mi syn mohl opět svýma ručičkama upatlat šaty. :-)

Takové čtenářské vzduchoprázdno

Stává se mi poměrně často, že po dočtení jedné knihy a před začátkem čtení knihy další potřebuji nějaký čas pauzu. Většinou listuji časopisy a pročítám oblíbené blogy. Nyní čtecí vzduchoprázdno trvá poměrně dlouho, a to na mě na stolku, poskládaných pěkně v komínku, čeká hned několik knižních titulů, např. Medvědí tanec od Ireny Douskové, Specifické poruchy učení, Analfabetka... A ne a ne se do nějaké knihy pustit. Na vině jsou hned dva čtenářské zážitky - Piknik v Provance od Elizabeth Bard a Ostrov s vůní čerstvého chleba od Jenny Colganové.

Ostrov s vůní čerstvého chleba - ano, ano, próza prošpikovaná jídlem a hlavní hrdinka, která opustí svůj hektický život ve městě a začne od nuly žít nový život na přílivovém ostrově v Cornwallu, to je moje, vždyť mě znáte. :-)

Zato Piknik v Provence, ten je trochu z jiného těsta. Hlavní hrdinka (a autorka v jedné osobě) má vlastně tak nějak všechno, po čem současná třicátnice touží - miminko, manžela, byt, práci... A přesto všechno změní jedna dovolená v Provence, jeden "dům s minulostí". A najednou z Elizabeth není Pařížanka, ale žena, maminka a manželka z Provence, jež si se svým manželem otevře zmrzlinářství.

Trochu (trochu hodně) jsem se v hlavní hrdince viděla. Ne, nebojte, nechystám se odstěhovat do Provence a nechci si otevřít zmrzlinářství. :-) Jde spíš o to, co se jí honilo hlavou. Sžívání se s miminkem, hledání si cesty k němu, učit se být mámou. Přestěhování se na vesnici, přijetí úplně jiného stylu života než toho skrz naskrz městského. Změna našeho JÁ.

Tyto a mnohé jiné myšlenky byly vyvažovány pasážemi o vaření. Vaření, stejně jako pro mě např. četba knih, bylo pro Elizabeth přirozenou součástí jejího JÁ. Umožnila čtenáři, aby jí stál po boku už při samotném nákupu surovin na místních trzích či získaných od starousedlíků, zasvětila ho do tajů konkrétního receptu a ještě ho pozvala k samotnému aktu jedení. Schválně píšu aktu, protože zase až díky knize si člověk uvědomí, že jídlo + rodina + stůl = mnohdy jediný čas, kdy se rodina sejde pohromadě, a že si právě proto máme tyto chvilky náležitě užívat... A proto ani přípravu jídla nepovažujme za promarněný čas... Bon appetit!

To jsem si tak představovala

Píšu po delší pauze. A proto jsem Vám chtěla sofistikovaně napsat o nějaké knize, kterou jsem v poslední době přečetla, třeba o té s názvem Tři maminky a tatínek. Ale chyba lávky...

Dnešní večer jsem měla poměrně přesně naplánovaný. Uspat malého, zašít manželovi triko, vyžehlit hordu prádla (ano, já jsem se na žehlení těšila), dát horkou vanu, nalakovat si nehty a na závěr, jako třešničku na dortu, napsat příspěvek na blog. 

Zádrhel nastal již u bodu USPAT MALÉHO. Což o to, malý usnul již v 19.00. A spal by jistě až do rána, kdyby ho ve 20.00 nevzbudil svým štěkotem z gauče náš pes Antonín!!! (Nechápu, jak by nás z gauče před zlodějem ubránil!) A bylo po spaní. A když se náš desetiměsíční syn takhle večer vzbudí, je to, jako by řádila Černá ruka. Největší legraci spatřoval v pronásledování Antonína...

A závěr? První usnul Antonín, usnul již ve 20.01. Synátor usnul ve 22.00. Já jdu spát s mastnými vlasy a nenalakovanými nehty. Alespoň že u příspěvku na blog můžu odškrtnout splněno. A o nějaké knize někdy příště.

Muffiny z červené řepy

Nevím, jak vy, ale já zbožňuji červenou řepu. Nejlépe pečenou a podávanou se salátem, mozzarellou, opečenými dýňovými semínky a vše přelité medovou zálivkou. A tak jsem byla nadšená, když mi moje teta ukázala recept na muffiny z červené řepy. Hned jsem se do nich pustila. A výsledek? Voněly krásně, vypadaly krásně a chutnaly... Tady se naše rodina rozdělila na dva tábory. Jedné skupině mooooc chutnaly a druhé skupině, tedy mně, vadilo, že jsem v muffinech cítila typickou zemitost červené řepy (přitom v salátu mi to nevadí). Každopádně muffiny ještě občas upeču, ne pro mě, ale pro moji rodinu, protože pro ni peču nejraději. :-)

Byla jednou jedna knihobudka

Prostějované, už jste o ní slyšeli? O knihobudce v Kolářových sadech (v parku u hvězdárny, u dětského hřiště)? 

Jedná se o takovou malou venkovní veřejnou knihovničku, kam knihy můžete donést, jiné si půjčit a nechat si je doma, nebo je po přečtení vrátit. No není to skvělý způsob, jak naložit s knihami, pro které už doma nemáte místo, ale je vám je líto vyhodit? A ještě tím nějakému čtenáři uděláte radost! :-) 

Nápad vytvořit tzv. little free library, chcete-li sousedské knihovny, vznikl v roce 2009 v USA a postupně se rozšířil po celém světě, dokonce i do několika českých měst. 

Tak neváhejte a zapojte se také!