Když jsem začala číst
pohádku Sněhová víla, zrovna se po dlouhé době venku rozsněžilo.
Přistoupila jsem k oknu a se zaujetím sledovala nadýchané sněhové vločky,
jak se pomaličku polehoučku snášejí k zemi a přikrývají ji bílou peřinou. „Že
by za tím vším stála sněhová víla?“ napadlo mě při pohledu na pohádkovou zimní
krajinu, jež se ukládala k zasloužilému spánku.
Víla Apolenka, hlavní hrdinka
příběhu, je sněhová víla, která se objeví s prvním padajícím sněhem.
Kontroluje, zda jsou bohatě nadýchané závěje, nablýskané rampouchy, sleduje
lesk a barvu sněhu, láteří, když lidé zapomenou odházet zimní nadílku z cest a
posypat chodníky… Jednou chce přezkoumat jemnost sněhu v závěji pod starým
bukem a začnou ji pálit a červenat dlaně. Co to? A v tom jí to dojte. Ruce
má zmrzlé od sněhu! Za vším stojí zlomyslný čert a pomoci jí podle moudrého
výra Vladimíra může jen petrklíč. Ale kde jen ho má v zimě hledat?!
Jak to dopadne, vám už,
milí čtenáři, neprozradím. 😊 Jisté je, že v nejnovějším knižním počinu
spisovatelky Daniely Krolupperové a ilustrátorky Lucie Dvořákové, odehrávajícím
se na Štědrý den, najdete jisté zalíbení. Milý děj v sobě totiž skrývá
přesně to, co od vánočního příběhu naprosto každý očekává. Je prodchnut
takovou tou ryzí dětskou sváteční atmosférou, kdy vše je možné a zázraky se
mohou dít.
A to nemluvím o
půvabných ilustracích, které textu dodávají hodnotu navíc. Možná je to jen můj
subjektivní názor, ale při pohledu na ně má hlava (mozek) odpočívá a povinnosti
a starosti jako by na chvíli přestaly existovat. Rozhostí se ve mně klid,
myšlenkami se toulám do dětství, na tváři se objeví úsměv…
Zpátky k pohádce. Ta
je určena spíše začínajícím čtenářům, proto je děj psán převážně jednoduchými
větami, velkými písmeny a kratší odstavce jsou zasazeny do poetických obrázků.
Jak už u Daniely Krolupperové bývá zvykem, pohrává si též účelně
s vyjmenovanými slovy, přirovnáními, příslovími či rčeními.
Sněhová
víla ke mně přiletěla těsně před Vánocemi a i nyní, začátkem ledna, se
pro mě stala příjemným čtenářským zpestřením. Myslím si, že vílou Apolenkou
uděláte jistě radost nejedné malé slečně – začínající čtenářce, ale i holčičce,
jež si pohádku ráda poslechne od své maminky. Ale všechny příslušnice ženského
pohlaví (ať již tříleté, šestileté nebo třeba třicetileté) by měly mít jedno
společné – velké srdce: „Neboť člověk s velkým srdcem dokáže uvidět
nevídané. Třeba vílu. Anebo dobrého člověka.“ (s. 94)
KROLUPPEROVÁ, Daniela. Sněhová víla. Praha: Portál, 2018. 96 s.
