O modrém světle

Vzpomínáte si ještě na dobu, kdy vás jako malé děti zaujala nějaká nevysvětlitelná záhada? Vybavuji si, jak mě fascinovalo fialové světlo, vycházející v zimě každý večer z okna jednoho domu. Jak to, že jinde se svítí žlutě, ale tady fialově, lámala jsem si tehdy hlavu.

Podobnou záhadu řeší i Otík, hlavní hrdina pohádkového příběhu O modrém světle, pocházející z pera spisovatelky Daniely Krolupperové. Pokud vám toto jméno něco říká, možná si vzpomenete na moji dříve uveřejněnou recenzi o autorčině zimně laděném příběhu - Polární pohádce. Ale nyní zpátky k Otíkovi a záhadnému modrému světlu.

Malý Ota je typický kluk. Nejraději si hraje s autíčky a hašteří se svojí starší sestrou Alenkou. A velice nerad čte, jelikož mu šíleně dlouho trvá, než nějaké slovo přelouská. A tak si raději nechává číst knihy od maminky, babičky nebo od Alenky.

Jednoho dne, v době Otíkových narozenin, si pro něj ale maminka přichystá nevšední dárek. Půjde si vybrat takovou knížku, kterou si tentokrát i sám přečte. 

Jejich první kroky vedou do velkého, neosobního domu s knihami. V dětském oddělení je tolik titulů... Když jim ani paní prodavačka není schopna poradit, odejdou s nepořízenou a s odhodláním hledat pravý dárek někde jinde. Pak, v jedné zapadlé uličce, najdou malé knihkupectví. Majitel obchodu, jenž se mezi regály s knihami snad i narodil, ví, jak na malého čtenáře. Rovnou se ho zeptá, co ho zajímá. Ten se zamyslí a popravdě odpoví, že modré světlo, které každý večer svítí z okna protějšího domu. Pán mu po chvíli do rukou vloží knihu, na níž se skví nápis O modrém světle...

Od této chvíle provázíme Otíka, ale i jeho sestru Alenku, při jejich čtenářských dobrodružstvích a rozplétáme společně s nimi, jak to ve skutečnosti bylo s modrým světlem a hochem Jaromírem, hrdinou Otovy knihy, jemuž zlý černokněžník ukradl zrak. A také nás zajímá odpověď na neméně důležitou otázku: Naučí se Otík plynule číst?

Jak přilákat malé děti ke čtení, pokud to nejsou zrovna rození čtenáři, trápí snad každého rodiče a pedagoga na světě. Tento "problém" vyřešila Daniela Krolupperová velice dobře. Již samotná volba tématu, zvolená forma příběhu v příběhu (jak ji známe např. z Nekonečného příběhu) a zejména osoba hlavního hrdiny skutečně dokáže nalákat začínajícího čtenáře. 

Autorka správně odhadla, že postava chlapce, jenž se potýká s problémy při čtení a touží po zlepšení, je pro děti, zažívající stejné nezdary, větším motivátorem než dokonalý bezchybný čtenář. Děti získávají prostor a čas, aby pochopily, že i když jim čtení třeba zpočátku nepůjde, malými krůčky, velkou trpělivostí a každodenní pílí se nakonec kýžený výsledek dostaví. Jen se nesmí vzdát a musí bojovat stejně jako Otík s Jaromírem.

Jistě byste se na tomto místě chtěli zeptat, zda se dětem nebudou plést oba příběhy dohromady. Nebojte, nebudou. Jednotlivé texty jsou barevně odlišeny a velikost písma je dostatečně uzpůsobena začínajícím čtenářům. 
Aby vše bylo ještě více než dokonalé, čekají na děti opět krásné a idylické ilustrace Michaely Bergmannové, jež knize dodají tu správnou pohádkovou atmosféru.

Konec školního roku nekompromisně klepe na dveře. Pokud tedy máte doma končícího prvňáčka či druháka, myslím si, že pohádkový příběh O modrém světle bude tím správným dárkem pro líná prázdninová odpoledne. 😊

P.S. Na úplný závěr přidávám ještě objasnění "mé záhady se světlem" a musím se, o několik let později, "oné záhadě" v duchu smát. Fialového světla jsem si všímala pouze v zimě, protože se brzy stmívalo, a barvu fialek získávalo díky fialovému závěsu.😊

Krolupperová, Daniela. O modrém světle. Praha: Portál, 2014. 80 s.

Benátky - část 1.

Mám, asi jako každý člověk, několik cestovatelských snů - Toskánsko, Berlín, Salzburg, podzimní New York... Plány jsou to krásné a jsou teprve přede mnou. Naopak již mohu všude říkat, že vím, co je to proměnlivé počasí v Liverpoolu (tu vlezlou zimu cítím ještě dnes, brrr), že jsem procestovala Normandii a v Paříži bych z fleku mohla dělat průvodkyni. Před pár týdny se mi splnilo další přání - Benátky!

Cestovatelské ambice jsem nejspíš zdědila po své mámě, a tak bylo více než jasné, s kým do Itálie pojedu.😊 Vybraly jsme si třídenní poznávací zájezd, během kterého jsme měly prozkoumat Benátky a přilehlé benátské ostrovy.

Přípravy, jak správně tušíte, probíhaly ve velkém stylu. Dlouho dopředu jsme si psaly seznamy, co si s sebou vezmeme a co nám nezbytně musí zabírat místo v kufru, pročítaly zakoupené knižní průvodce, já si oprašovala základní anglické fráze, byť jsme jely do Itálie. No prostě jsme se moooc těšily.

Den 1.

Ve čtvrtek brzy ráno nás na prostějovském vlakovém nádraží u lokomotivy (ze které zbyl jen podstavec) vyzvedl svozový mikrobus a odvezl nás do Brna, odkud jsme velkým zájezdovým autobusem vyjeli vstříc Benátkám.

Složení spolucestujících (a nejen to) v mnohém připomínalo film Účastníci zájezdu. Zastoupeny byly jak rodiny s dětmi, tak kamarádky jako utržené ze řetězu, klidnější populaci představovaly maminky s dcerami a postarší manželské páry (výjimku tvořila jedna hyperaktivní důchodkyně a její chudák manžel), nemluvní a stále zamračení páni řidiči a ujetá paní průvodkyně.

Ta nám hned v úvodu tlumočila jejich slova. Jelikož prý jedeme úplně novým autobusem, máme tedy udržovat čistotu, otírat nožky o rohožky a nic neničit. Zřejmě si nás spletli se školní zájezdem. Poté názorně předvedla, jak můžeme polohovat sedadlo a manipulovat s opěrkou. Bez komentáře. Páni řidiči po celou dobu zájezdu nepromluvili jediné slovo a tvářili se děsivě. Raději jsme jim  podšálky vraceli...

Průjezd italskými Alpami

O půl 4 odpoledne jsme konečně dorazili do prázdninového letoviska Lido di Jesolo, v květnu ještě téměř prázdného, a ubytovali se v hotýlku vzdáleném jen pár metrů od moře.

Náš hotel a vlevo dole - páni řidiči :-)

S mámou jsme se ani neobtěžovaly vybalováním kufrů. Nahodily jsme na sebe čisté oblečení a pospíchaly na pláž. Koupat se sice ještě nedalo, voda byla pořádně studená, ale na bolavé a nateklé nohy z autobusu mělo Jaderské moře blahodárný vliv.

V plážovém minibaru jsem také poprvé ochutnala pravé italské espresso. Sličný italský číšník mi ho donesl v malém hrníčku jak pro panenky a na jeho dně na mě vykukovala tmavá káva. Hm, to jsem si zase něco objednala, pomyslela jsem si. Že já raději nezůstala u osvědčeného cappuccina, nadávala jsem si. No nic, vzala jsem pidihrníček a nasála aroma kávy. Ta tak krásně voněla! První doušek mě ale málem položil. Brzy jsem si na silné espresso zvykla a po vzoru Italů ho upíjela po malých doušcích, klábosila s mámou a vychutnávala si dění kolem sebe. A v tom tkví tajemství malé italské kávy. Je natolik silná, že vám stačí jen pár hltů a nepotřebujete jí vypít celý hrnek. P.S. Cappuccino se v Itálii prý pije jen dopoledne. Pokud si ho objednáte odpoledne, je to jedno velké faux pas.

Z pláže jsme zamířily do hotelu pro teplejší oblečení a pak hurá mezi obchůdky vybrat nějaké dárky. Na závěr dne jsme šly hned dvakrát otestovat italskou zmrzlinu, uvelebily se do pohodlných křesel a pozorovaly probouzející se noční ruch. Pohodu mi kazily jen dotěrní komáři, které nezastavilo ani oblečení. A to mi manžel říkal, ať si s sebou vezmu repelent! 😉