Černobílé prázdniny

Dlouho jsem se těšila, až budu moct na podzimní knižní novinku Černobílé prázdniny, jejíž autorkou je Lucie Šavlíková, napsat recenzi. A tak, když balíček s nadílkou z nakladatelství Portál dorazil, měla jsem velkou radost. Po pár dnech na mě však stále čekal na psacím stole a já ne a ne najít tu správnou chvíli na čtení.

Překvapivě jsem se do pohádkového příběhu začetla jednoho pátečního rána. Seděla jsem v kavárně, před sebou šálek voňavé kávy a hlavou mi běžel program náročného dne. A tu na mě z kabelky vykoukla hlava jezevce se šibalským výrazem v očích. Knihu jsem vytáhla a začetla se do ní. A usmívajíc se četla a četla a četla, dokud mě nedohnal kvapící čas…

Hlavní hrdina, devítiletý Jan Meles, bývá často nemocný, a tak ho pratetička Pravoslava, bydlící v chaloupce u lesa, vezme na pár dní k sobě na zotavenou. Honzovi se u tety moc líbí. Obdivuje její krásnou zahradu, může jíst sladkosti, které mu maminka zakazuje, běhá po lese, jak dlouho chce. Jaké je jeho překvapení, když zjistí, že rozumí řeči zvířat! A dokonce se seznámí s někým, o kom mu tatínek již odmalička vypráví různé historky – s jezevcem Petrem!

Ten, vedle Honzy Melese, zastává v ději taktéž důležitou úlohu, což lze poznat už ze samotné kompozice kapitol. Autorka totiž kombinuje zážitky, jež slyšíme z úst Honzy Melese, s příběhy vyprávěné jezevcem Petrem. Ty v sobě vždy nesou nějaké mravní ponaučení a hlavně jsou neskutečně bohaté na různorodé jevy z češtiny. Nejedno srdce češtináře zaplesá!

Začněme např. od kapitoly O pařezu, který chtěl být ztepilým smrkem. Soukromě jsem si ji nazvala Óda na pravopisné špíčky. Lucie Šavlíková je do textu zakomponovává natolik přirozeně, že si dětské oko a ucho v daný moment sotva uvědomí, že se jedná o problematické slovo, ve druhé chvíli si ho díky autorčině jazykovtipu zapamatuje a v posledním kroku vše přirozeně a s lehkostí ukládá do paměti.

A to nemluvím o tom, jak si autorka bravurně pohrává s češtinou! No řekněte sami, nejsou slova jako hromokluk (s. 41), bubačka a bubukraj (s. 70) nebo lesky (s. 71) – rozumějte mluvící lesní řečí – kouzelná?

Češtinářský exkurz bych uzavřela poukázáním na množství přísloví, pořekadel a rčení, např. šili se mnou všichni čerti (s. 36), třese se jako osika (s. 41), strach má velké oči (s. 44). Opět pěkná příležitost k tomu, abychom děti seznámili s pestrostí české slovní zásoby a  dědictvím lidové slovesnosti.

Oproti tomu ostatní kapitoly upoutají spisovným (způsobným) vypravěčským stylem Honzy Melese, správně okořeněné dětským slovníkem a vtipnými úvahami nad jednáním dospělých: „[…] když to viděla maminka, vůbec z toho neměla radost. Ba právě naopak, zuřila ještě víc než naše paní učitelka třídní, když je přepracovaná.“ (s. 12)

Podtrženo sečteno. Samotný text je velmi čtivý, humorně napsaný, pobaví jak děti, tak i dospělé. Pomyslnou třešničkou na dortu je všudypřítomná dávka napětí, nedávající hned jasnou odpověď, jak příběh Jana Melese a jezevce Petra skončí. Když už si totiž myslíte, že zápletka bude rozluštěna a děj plynule doběhne do konce, hop a je tu ještě něco napínavějšího.

Úsměv na rtech mě doprovázel skutečně od první do poslední kapitoly, a to nejen díky krásnému příběhu, ale i povedeným ilustracím Ilony Komárkové (publikující pod jménem Komára). Doufám proto, že se kniha bude jednou stejně jako mně líbit i mému synovi. Úplně to vidím – léčíme se doma s nějakou virózou, jsme zachumlaní pod peřinou a já mu čtu o velkém dobrodružství Honzy Melese, které začalo nejinak než také pořádným nachlazením.

Šavlíková, Lucie. Černobílé prázdniny. Praha: Portál, 2018. 120 s.

Svatomartinské rohlíčky podruhé

Téměř před rokem jsem svatomartinské rohlíčky pekla úplně poprvé. Říkala jsem si, že takové chutné tradice stojí zato zavést do rodiny. Svůj slib jsem, byť o pár dní dříve, dodržela. V mých představách jsem si s dostatečnou časovou rezervou připravila těsto i potřebné nádivky a v naprostém klidu a pohodě rohlíčky upekla, poté jsme si my všichni doma pěkně sedli v obýváku, uvařili si kávu nebo čaj, povídali si, prostě byli spolu a dívali se na nějakou úsměvnou pohádku, kterou by přerušovala pouze pochvalná slova o tom, jak se mi rohlíčky povedly a jaká jsem výborná kuchařka.

Realita, jak správně tušíte, byla úplně jiná. Chaos a zkáza - tato dvě slova přesně vystihovala atmosféru uplynulého dne. Již od pondělí jsme totiž všichni nemocní a dnes jako by všechny naše bolístky dosáhly svého vrcholu. A tak místo toho, abych si v polední pauze, kdy malý i manžel spávají, nachystala těsto i nádivky, jsem odpadla dříve než oni. Těsto jsem chystala až ve čtyři hodiny odpoledne, hodila ho i s připravenou tvarohovou nádivkou do lednice a čekala na manžela, až mi z obchodu donese povidla na druhou nádivku. Když manžel po hodině a čtvrt došel, převzala jsem štafetu a absolvovala taktéž nezbytné kolečko po obchodech.

S vyplazeným jazykem jsem doběhla domů, shodila bundu, nahodila zástěru a nastoupila na odpolední směnu do kuchyně. Jestli si teď myslíte, jaká že jsem nebyla chudinka, když jsem MUSELA do kuchyně, mýlíte se. Já si do kuchyně chodím odpočinout!!! Alespoň na malou chvilku vypnout.

A už to zase všechno začalo. Těsto nebylo dostatečně ztuhlé, tvarohová nádivka se roztékala, manžel nutně potřeboval kávu, chvatem jako od čínského kuchaře jsem se řízla do prstu, malému se zbořila věž z lega. Povidla jsem házela rovnou na rozválené těsto (jakápak povidlová nádivka)...

Ale všechno nakonec dobře dopadlo. Rohlíčky se povedly a jejich nedokonalosti jsem zakamuflovala moučkovým cukrem. I tu kávu a čaj jsme si dokonce vypili, sice v dokonalém nepořádku a u seriálu Jak jsem poznal vaši matku, ale vypili.

Uf! A ponaučení? Někdy je lepší si věci moc neplánovat a brát je, jak přijdou. A hlavně se z toho nehroutit a nezhroutit.

P.S. Tvarohovou nádivku jsem nakonec zahustila pomletými piškoty. Pro příště budu vědět, že tvaroh musím nechat přes noc vykapat!!!

Krásný svátek svatého Martina!