Myšlenka sem, myšlenka tam...

Rovná čára v přírodě neexistuje, je vrcholem nepřirozenosti.

Pohlédni hluboko do přírody a rázem pochopíš lépe vše kolem sebe.

Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme. (Seneca)

Neexistují neuskutečnitelné sny. Pouze máme omezené vnímání toho, co je uskutečnitelné.

To nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, nezachytitelné vteřiny. (Karel Čapek)

Po dlouhé odmlce

Milí čtenáři, příznivci mého blogu,

vracím se k Vám opět po delší odmlce s příspěvkem k zamyšlení, který píši za přispění mé  příznivkyně. Přesvědčila mě, že čekáte na mé povídání, postřehy, recenze a zajímavosti a měla bych tedy v psaní příspěvků i nadále pokračovat.

ZAMYŠLENÍ

Jsou v životě člověka chvíle, kdy si každý z nás sáhne na své lidské dno. Ale je potřeba se od toho dna zase odrazit a jít dál, hledat v životě to pěkné, co mu nabízí. Musím říci, že to není lehké, protože přijmout některé události, které život přinese, je opravdu těžké.  Každý z nás se s tím vyrovnává jinak a po svém. Obdiv poprat se s touto situací však zasluhují všichni.

A tak snad pár fotografií z krásné přírody kolem nás všechny pohladí na duši.

Psychologie dítěte

Poslední knižní tip, na který bych vás před letními prázdninami ráda upozornila, pochází z pera švýcarského psychologa 20. století Jeana Piageta (1896-1980) a jeho žákyně a představitelky tzv. ženevské školy Bärbel Inhelderové (1913-1997). Nese název Psychologie dítěte.

Jelikož označení PSYCHOLOGIE DÍTĚTE přestavuje velice široký pojem a může se zaobírat různými oblastmi, je nutné si hned na začátku vymezit, jak na PSYCHOLOGII DÍTĚTE nazíral Jean Piaget. Zajímal ho kognitivní vývoj dítěte (od narození do adolescence), což velmi zjednodušeně znamená, že se zabýval vnímáním, pamětí, učením, fantazií, řečí u dětí. S Bärbel je tato problematika pohltila natolik, že se jí neúnavně věnovali celých pětačtyřicet let. Výsledky své práce nakonec shrnuli do již výše zmíněné odborné publikace.

Ta je členěna do pěti podrobných kapitol:

• První kapitola s názvem Senzomotorická úroveň sleduje, jak se u dítěte v období od narození přibližně do dvou let věku mění jeho vnímání sebe sama a okolních předmětů - jak si najednou uvědomuje své já, začíná jednat záměrně a přichází na to, že předměty okolo něj existují, i když je momentálně nevidí.
• Téma Vývoj vnímání se zabývá např. momenty, kdy už kojenec objevuje tvary a velikosti předmětů.
• Kapitola Sémiotická a symbolická funkce zase přináší zajímavá zamyšlení nad aspekty dětské kresby a vývoje řeči a myšlení.
• Následují „Konkrétní“ myšlenkové operace a meziosobní vztahy. Řeč je o operacích jako řazení, třídění něčeho, rozvoji sociálních a citových vazeb, o zrodu povinnosti.
• Pátá kapitola Pubescent a výrokové operace se věnuje věkovému období se spodní hranicí od 12 let. Pod názvem se neskrývá nic jiného, než že pubescent dokáže logicky přemýšlet o abstraktních pojmech, plánuje si svou budoucnost.
• Úplný závěr knihy patří faktorům duševního vývoje.

Jak již z popisu jednotlivých kapitol vyplývá, nejedná se v žádném případě o jednoduché čtení, byť člověk znalý psychologických koncepcí a příslušných odborných termínů vám bude tvrdit pravý opak. Jisté je, že alespoň bez základů vývojové psychologie se do textu nepouštějte a mějte po ruce vždy kvalitní slovník cizích slov. Při četbě navíc musíte být neustále „ve střehu“. Jakmile nevstřebáte a nezapamatujete si předkládanou informaci na jednom řádku, uteče vám smysl všech ostatních.

Na obálce knihy Psychologie dítěte se dočteme, že jde „o klasické dílo moderní psychologie, s nímž by se měl seznámit každý pedagog, psycholog a student těchto oborů“. S touto informací nelze nesouhlasit. Studentům bych jen doporučila, aby se s Piagetovou vývojovou koncepcí skutečně nejprve alespoň v základních bodech seznámili. A všem ostatním bych vzkázala, aby si četbu tohoto titulu nenechávali na pozdní večerní hodiny, protože myšlenky pana Piageta a paní Inhelderové potřebují vaše plné soustředění. :-)

V každé generaci se lidé ocitají před neustále se obnovujícími problémy, aby dospěli k řešení o něco lepšímu, než nalezly předchozí generace. (s. 123)

PIAGET, JEAN – INHELDER, BÄRBEL. Psychologie dítěte. Praha: Portál, 2014. 144 s.

O myšce, která se nebála

V životě prožíváme různé strachy – strach z neznámého, z něčeho, co nemůžeme ovlivnit, strach o své blízké. K obtížnějším situacím se mnohdy snáze postavíme čelem a obavy si nepřipouštíme. A paradoxně nás vyděsí něco docela „malého“. Podobným pocitům čelila při své procházce temným lesem i malá myška, hrdinka nového pohádkového příběhu známého dětského spisovatele a výtvarníka Petra Horáčka. Tak se pojďme společně podívat, jak si se strachem nakonec poradila.

Malá myška jednoho dne ráno oznámila svým kamarádům (králíčkovi a krtkovi), že se půjde projít do lesa. Králík ji varoval, že je les strašidelný a plný velkých strašlivých zvířat, ale myška se nedala odradit. Neohroženě se do hlubokého lesíka vydala. Cestou potkala obrovská zvířata – vlka, medvěda a losa. Myška se jich však vůbec nebála, a to by z nich měli strach i samotní lidé! Vyděsil ji někdo úplně jiný…

Jak už bývá u Horáčkových příběhů zvykem, ilustrace vytváří celkovou atmosféru příběhu. Přesto se mi zdá, že kniha O myšce, která se nebála je jiná než dosavadní autorova díla. Hře s barvami a symbolice zvířecích postav byl tentokrát přisouzen mnohem větší význam, než tomu bylo v předchozích titulech. To je patrné již v úvodu, kdy prostřednictvím kontrastu zářivých a temných barev Horáček vytváří přechod z bezpečného místa (paloučku a zázemí přátel) do neznámého temného lesa. Stejně tak zlo a hrozbu, jež výše jmenovaná zvířata představují, velice dobře obtiskl v jejich velikostech, barvách a výrazu očí.

Zvířata symbolizující strach, zejména vlk, ho v nás, čtenářích, opravdu vyvolávají. Těžko říci, zda je to dobře, či špatně. Strach přece není o bezstarostnosti a lehkosti. Na druhou stranu – osobně mi právě ona zmíněná lehkost a bezstarostnost typická pro autorovy texty trošku chybí.

Příběh O myšce, která se nebála bych doporučila takovým dětem, jež dokážou uchopit buď sami, nebo s pomocí rodičů myšlenku celého textu a ilustrací. Nově se mohou těšit také na mnohem větší formát knihy!

HORÁČEK, PETR. O myšce, která se nebála. Praha: Portál, 2019, s. 30.

Psychopatologie všedního života

O zapomínání, přeřeknutí, přehmátnutí, pověře a omylu

Už se vám někdy přihodilo, že jste zapomněli nějaké jméno a ne a ne si na něj vzpomenout? Měli jste ho na jazyku, věděli jste jistě, na jaké písmeno začíná. A ono nakonec znělo úplně jinak? Pak se vám do rukou dostala ta správná kniha – Psychopatologie všedního života!

Sigmund Freud (1856-1939) - známý vídeňský neurolog, psychoterapeut a zakladatel psychoanalýzy, jenž se narodil v moravském Příboru, napsal Psychopatologii všedního života roku 1901 (tedy rok po knižním vydání svého nejznámějšího spisu Výklad snů). Věnuje se v ní „chybným úkonům“, které každodenně provází naše životy. Řeč je o zapomínání, přeřeknutí, přehmátnutí, pověře a omylech.

Pokud si představujete tuto knihu jako nudnou odbornou publikaci, šeredně se pletete. Pan Sigmund Freud vás pozve do světa jako vystřiženého z Hercula Poirota, kde si dva neznámí lidé ve vlaku krátí dlouhou chvíli tím, že si povídají a sdělují si své zážitky z cest, kde si dva přátelé vyzbrojeni klobouky na hlavě a vycházkovými holemi v ruce najdou čas na odpolední procházku a chtějí si předávat své pracovní, politické a filozofické postřehy a kde se lidé snaží žít podle zažitých rodinných a společenských hodnot.

Tyto hodnoty a stopy jistého řádu v sobě nese též samotný text. Je rozčleněn do 12 kapitol (např. Zapomínání vlastních jmen, Zapomínání cizích slov, Přeřeknutí, Omyly) a doplněn bohatým poznámkovým aparátem.

Na začátku každé kapitoly je teoreticky vysvětlen daný „chybný úkon“ a poté s holmesovským zaujetím a logikou podrobně doložen několika konkrétními praktickými příklady (událostmi, situacemi, „drby“) buď přímo z Freudova života, nebo ze života jeho přátel či pacientů.

Nyní je na místě otázka. A jak se mi bude taková kniha číst? Nebude se hemžit odbornými termíny, kterým neporozumím? Obávám se, že alespoň minimální středoškolská znalost Freudových principů psychoanalýzy je v tomto případě nutná. Nic si z toho ale nedělejte. Freud také tvrdil, že Psychopatologie je určena (mimo lékařů) i laické veřejnosti, ale zároveň tak nějak přirozeně předpokládal, že lidé budou znát jeho výzkum a učení.

Ani samotné čtení teoretických pasáží není úplně jednoduché. Vyžaduje plné soustřední a průběžné uvědomování si, co mi chtěl Freud touto výpovědí sdělit.

Proč jsem si tedy takový (docela náročný) text vybrala, ptáte se? Jsem tajnou obdivovatelkou Freuda. Fascinují mě jeho myšlenky o našem vědomí a nevědomí, o obranném mechanismu vytěsnění, poutá mě, co se skrývá pod známými id, ego a superego. V Psychopatologii mě naopak zajímalo, jak dochází k zapomínání a přeřeknutí, jelikož zapomínáním u nás trpí většinou můj manžel a k přeřeknutí mám sklony já. 😊Velice stručně řečeno - k zapomínání (volně si doplňte čeho) podle Freuda dochází kvůli motivu nelibosti, který v nás určité dojmy, znalosti, sliby vyvolávají. Přeřeknutí mají na svědomí toulavé jazykové obrazy, jež mám v hlavě (pod prahem vědomí) a nemají být vysloveny. A já na ně tak urputně myslím, až si je pak jazyk jen tak mimochodem vysloví.

Psychopatologie všedního života je, viděno z mého pohledu, velice zajímavá kniha. Ale stejně tak jsem si vědoma toho, že není typem četby, u které si večer doma odpočinete a vyčistíte si hlavu. Psychopatologie skutečně v dnešní době cílí na odborníky v odpovídajících oborech. Ale třeba se mezi námi – vámi laiky najde nějaký další odvážlivec, jehož tato tématika dostatečně zaujme a knihu si přečte.

Člověk v silné nervové depresi neovládá své zvíře tak, jako když je zdráv. (s. 157)

Přesně vzato, takové nedorozumění se zakládá na tom, že jeden vidí příliš málo a druhý příliš mnoho. (s. 182)

Můžeme docela obecně tvrdit, že každý neustále provádí psychickou analýzu svých bližních a zná je proto lépe než každý jednotlivec sebe. Poznej sebe sama. (s. 182)

Omyly paměti se liší od zapomenutí provázeného chybným vzpomenutím jen tím, že omyl si neuvědomujeme, nýbrž mu věříme. (s. 187)

Neustále mě trápí myšlenka, že jsem se vlastní vinou nestal tím, čím bych mohl být podle svých schopností. (s. 209)

FREUD, SIGMUND. Psychopatologie všedního života. Praha: Portál, 2016. 256 s.

Pozn.: Vydání 3., přepracované, v Portále 1.

Malé radosti

I malé radosti jsou někdy potřeba. 

O to více člověka potěší, když si je sám podle svého vkusu vyrobí. Korálky z minerálů jsem si vybírala intuitivně, podle toho, co se mi líbilo. A nakonec se z toho vylouplo tohle:

Tyrkysový jaspis regalit - navozuje pocit bezpečí a čistých myšlenek, zahání pocity strachu.

Červený jaspis regalit - odstraňuje blokace a dodává odvahu k činům a prosazování vlastních plánů, snižuje přecitlivělost vůči ostatním, tlumí stavy frustrace a pesimismu.

Obrázkový jaspis (hnědý) - přináší klid, je dobrým pomocníkem při organizování a rychlém rozhodování.

(zdroj: www.koralki.cz)

Asi bych se měla nad sebou zamyslet.😊

Kdybyste nevěděli co by...

Kdybyste nevěděli co by, chtěla bych vás upozornit na dva knižní tituly od spisovatelky Aleny Mornštajnové. Romány Slepá mapa a Hana. 

Slepá mapa - román o třech generacích žen na pozadí nelehkého minulého století - světových válek, vysídlování pohraničí, nástupu komunismu a následného převratu 1989.

Hana - román o osudech jednotlivců jedné moravské židovské rodiny a době, kdy se lidé nerozdělovali podle toho, kdo je zlý a hodný, ale podle toho, kdo je Němec, Čech a Žid.

V obou případech knihu neodložíte, dokud ji nedočtete do úplného konce. V obou případech budete spoluprožívat osudy hlavních hrdinek. A v obou případech budete po jejich dočtení potřebovat chvilku, než jejich nelehké osudy ve vaší hlavě vstřebáte.