Pište si - Vílí býlí

Socha, Radomír. Vílí býlí aneb Tajemství kouzelného herbáře. Praha: Portál, 2017. 112 s.

Ne, nebojte se, nejedná se o pravopisné cvičení, ale o pohádkový příběh spisovatele Radomíra Sochy, jež nás zavede do říše bylinkových víl, skřítků a jejich zázračného světa léčivých rostlin.

Holčička Janinka, která žije v domečku se svojí babičkou, jednoho dne najde na půdě starý kouzelný herbář. Když ho otevře, místnost zalije oslnivé světlo. Ze zvědavosti přečte tajné zaříkadlo a… Ve snu se jí zjeví heřmánková víla! A to se teprve začnou se dít věci!

V každé kapitolce Janinka zažívá různá dobrodružství a zároveň se prostřednictvím babičky a bylinkových víl dozvídáme základní informace o devíti léčivých rostlinách, např. k čemu se používají, jaké neduhy léčí, kdy je nejvhodnější je sbírat.

Autor navíc velice vhodně, vědom si současné „nutnosti“ rozvíjet u dětí čtenářskou gramotnost, na konec každé kapitolky zařadil pár kontrolních otázek. Malé čtenáře (a nejen je) tak nenásilnou formou přivádí k tomu, aby s textem dále pracovali a uvědomili si, co se o dané léčivce dozvěděli a zapamatovali. I dospělí si mohou ověřit, jak moc při předčítání dávali pozor. 😊

Podle popsaného postupu v závěrečné kapitole si mohou děti svůj vlastní herbář dokonce i vyrobit.

Když jsem knihou listovala úplně poprvé, naprosto mě uchvátily ilustrace Evy Chupíkové. Její výtvarný rukopis si mě natolik podmanil, že jsem od půvabných bylinkových bytostí a věrných vyobrazení léčivek nemohla odtrhnout oči. Její ilustrace byly skutečným balzámem pro duši.

Velice oceňuji také to, že Radomír Socha záměrně vybral do herbáře takové léčivé rostliny, které běžně rostou kolem domů a v zahradách, a tak si je děti, inspirovány Janinčiným příběhem, mohou samy nasbírat a usušit. Což ostatně v šesté kapitolce potvrdila i sama kopřivová víla: „My víly se snažíme, aby většina léčivých bylin rostla co nejblíže vašich stavení a zahrad.“ (s. 61)

Pohádkový příběh Vílí býlí, jež vydalo nakladatelství Portál, se bude líbit nejen malým a větším čtenářům, svůj okruh nadšenců si najde i mezi dospělými. A myslím si, že takový miniherbář se v žádné pořádné domácí knihovně neztratí!

Na svatého Martina

Od té doby, co máme malého, se jaksi více snažím dodržovat české tradice a zvyky, a tak jsem letos na svatého Martina upekla svatomartinské rohlíčky a plánovala muže a syna uctít husou. Poslední jmenovanou tradici jsem nakonec trochu pozměnila. Nebudu péct husu, ale kachnu, jelikož jestli si mám vybrat husu kupovanou, nebo kachnu z domácího chovu od babičky, vítězí jasně bio kachna. :-) No a na našem stole se objeví o týden později, až budeme všichni pěkně doma. 

Recept na svatomartinské rohlíčky najdete zde. Vyzkoušela jsem nádivku makovou, tvarohovou a povidlovou a testosteronovému klubu nejvíce chutnaly rohlíčky povidlové a tvarohové, takže příští rok je volba nádivky jasná. :-)

Svatý Martin

Svátek sv. Martina (11. 11.) se u nás slaví jako začátek zimy, proto se říká, že "Svatý Martin přijíždí na bílém koni". Tento svátek byl prý jedním z nejoblíbenějších svátků roku. Hospodáři i děti čekali na první sníh, hospodyně pekly husu a svatomartinské rohlíky. 

A proč vlastně ke sv. Martinovi patří husy? Legenda říká, že sv. Martin byl natolik skromný, že nechtěl přijmout post biskupa v Tours a schoval se před vyslanci, kteří mu oznámení o zvolení nesli, do husince mezi hejno hus. Ty ho však svým kejháním prozradily. Jiná legenda praví, že sv. Martina husy svým hlasitým kejháním rušily při kázání. Za trest teď musí každý rok v den sv. Martina pykat na pekáči. (zdroj zde)

Spratek (Příběh dítěte, které nikdo nemiloval)

Hayden, Torey L. Spratek. Příběh dítěte, které nikdo nemiloval. Praha: Portál, 2012. 240 s.

„Co je důležité, je očím neviditelné.“

(Antoine de Saint-Exupèry)

Milí čtenáři, zaujala vás někdy nějaká kniha natolik, že jste nad jejím obsahem přemýšleli ještě několik dnů či týdnů po přečtení? Od vysoké školy do dnešního dne jsem prostudovala několik publikací, které se věnovaly poruchám učení a poruchám chování u dětí, ale teprve příběh Spratek od Torey L. Hayden mě donutil se nad touto problematikou hlouběji zamyslet.

Torey, učitelka na americké škole, jednoho dne dostane do své třídy pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami šestiletou holčičku jménem Sheila, která vážně zranila tříletého chlapečka. Unesla ho a zapálila na něm oblečení. Torey a Sheila si k sobě postupně hledají cestu a nezvladatelné dítě se pomalu mění v nadprůměrně inteligentní stvoření.

Příběh, vyprávěný samotnou Torey, umožňuje čtenáři být přítomen jejím neustálým vnitřním zápasům a nejistotám v roli učitelky, jejím pochybnostem o sobě samé, hledající odpovědi na každodenně přítomné otázky: Co tady vůbec dělám? Umím tyto děti vůbec něco naučit? Neměla jsem tu situaci vyřešit jinak? Je možné věci změnit? Je možné životy těchto dětí změnit?

Jistě jste si všimli shody jména románové hrdinky s autorčiným. Nejedná se o náhodu. Torey L. Hayden, vlastním jménem Victoria Lynn Hayden (*1951 Livingston v USA), je dětskou psycholožkou a speciální pedagožkou, a tak při psaní knihy opravdu vycházela ze své bohaté pedagogické praxe a beletristicky zpracovala skutečný příběh šestileté dívky. Díky tomu její román nepostrádá na věrohodnosti a odborné erudovanosti. V kombinaci s poutavostí a čtivostí (byť se jedná o neveselé téma) vytváří napínavý děj, kdy čtenář dočte jednu kapitolu a vzápětí chce začít číst další, protože nutně musí vědět, jak se situace se Sheilou i Torey bude dále vyvíjet.

Ducha celého příběhu navíc podtrhují drobné ilustrace, nápaditě doplňující prolog, každou z 19 kapitol a epilog.

Musím se vám přiznat, že se ke Spratkovi (Příběhu dítěte, které nikdo nemiloval) v myšlenkách stále vracím. A přemítám. Přemítám o dětech, o problémových, zanedbávaných dětech, které zažily psychická traumata, a nejen o nich. Vzpomínám na Torey, její vizi, že je možné věci změnit, i když byla kvůli svému snu velmi často se silami v koncích. Přemýšlím i o poselství celé knihy, o tom, že odsuzovat dítě či dospělého člověka za jeho činy není někdy tak jednoduchá a přímočará záležitost a vysvětlení na ono proč musíme hledat hluboko v minulosti.

Odpověď na otázku, komu bych doporučila knihu Spratek, je, myslím, více než jasná. Jistě bude zajímat všechny pedagogy, speciální pedagogy, výchovné poradce, dětské psychology i rodiče. Ale přála bych si, aby se kniha se svým poselstvím dostala do rukou i širší veřejnosti. Zasloužila by si to.