Krásné Vánoce!

Věrní čtenáři, přeji Vám krásné a poklidné vánoční svátky a do nového roku zdraví, štěstí a co nejvíce pěkných zážitků!

Polární pohádka

Krolupperová, Daniela. Polární pohádka. Praha: Portál, 2017. 80 s.

            Milí čtenáři, kdo ještě nevíte, co svým nejmenším nadělit pod vánoční stromeček, měla bych tu pro vás jeden opravdu povedený knižní tip. Jedná se o letošní novinku spisovatelky Daniely Krolupperové, známou tituly Jde sem lesem, Mizící hmyzíci, Zákeřné keře. Řeč bude o knize s ryze zimní náladou Polární pohádka.

             Malá sněhová vločka neposlechne maminku a zatoulá se do údolí, k polární stanici vědců, kteří každou zimu odjíždějí pryč. Silný vítr ji ale odvane na rybářskou loď a ona se musí dostat stůj co stůj zpátky k mamince. Při hledání cesty domů poznává různá místa a seznamuje se s nejroztodivnějšími živočichy, z nichž mnozí zůstanou jejími přáteli.

         Podle nástinu obsahu pohádky by se Vám mohlo zdát, že děj je jednoduchý a přímočarý, zkrátka uzpůsobený nejmenším čtenářům. Nenechte se ale zmást. Daniela Krolupperová promyslela příběh do nejmenších detailů. Do textu nenásilně vnáší lidová rčení, hraje si se slovy (krásným příkladem jsou názvy kapitol Tulení tulení, Lechtiví lachtani). A máme tu také polární lišku...

            Polární liška, jedna z důležitých postav, je jakousi ochránkyní malé vločky. V různých situacích jí mateřsky sděluje životní moudra, rady a pravdy a navádí ji, a nejen ji, nad mnohými věcmi dále přemýšlet.

            Atmosféra textu a jeho celkové ladění mi tak místy připomíná Malého prince. A nyní to nemyslím jako výtku, spíše před autorkou smekám. Málokterá kniha pro děti dnes v sobě ukrývá vyšší smysl, to „něco“, které v sobě už několik desítek let nese právě Malý princ, a co dokáže okouzlit a přitáhnout nejednu generaci čtenářů.

            Pravou polární náladu pohádce zároveň dodávají malebné ilustrace Michaely Bergmannové, jež s příběhem dokonale souzní. A mohu Vám říct, že po přečtení každé stránky neodoláte, zastavíte se a pokocháte se poetickými ilustracemi se zimními motivy.

            Text je navíc vytištěn většími písmeny, akorát tak velkými pro začínající čtenáře. A těm je Polární pohádka primárně určena. Ale…

            Ale úplně nejlépe uděláte, když se se svými dětmi (či vnoučaty) zachumláte pod deku, venku bude právě sněžit, vy si uvaříte voňavý čaj a necháte se společně unášet dobrodružstvími sněhové vločky. Protože nad takové společně strávené chvíle není...

Vykvete?

Dnes další, nově zavedený tradiční zvyk u nás doma. Barborka. Uvidíme, jestli do Vánoc vykvete!

Tzv. barborky, nejčastěji větvičky višní nebo třešní, se řežou 4. prosince, na den sv. Barbory (odtud pojmenování barborka). Starý zvyk říká, že pokud větvičky do Vánoc vykvetou, přinesou do domu štěstí a svobodné dívky se brzy dočkají svatby.

Pište si - Vílí býlí

Socha, Radomír. Vílí býlí aneb Tajemství kouzelného herbáře. Praha: Portál, 2017. 112 s.

Ne, nebojte se, nejedná se o pravopisné cvičení, ale o pohádkový příběh spisovatele Radomíra Sochy, jež nás zavede do říše bylinkových víl, skřítků a jejich zázračného světa léčivých rostlin.

Holčička Janinka, která žije v domečku se svojí babičkou, jednoho dne najde na půdě starý kouzelný herbář. Když ho otevře, místnost zalije oslnivé světlo. Ze zvědavosti přečte tajné zaříkadlo a… Ve snu se jí zjeví heřmánková víla! A to se teprve začnou se dít věci!

V každé kapitolce Janinka zažívá různá dobrodružství a zároveň se prostřednictvím babičky a bylinkových víl dozvídáme základní informace o devíti léčivých rostlinách, např. k čemu se používají, jaké neduhy léčí, kdy je nejvhodnější je sbírat.

Autor navíc velice vhodně, vědom si současné „nutnosti“ rozvíjet u dětí čtenářskou gramotnost, na konec každé kapitolky zařadil pár kontrolních otázek. Malé čtenáře (a nejen je) tak nenásilnou formou přivádí k tomu, aby s textem dále pracovali a uvědomili si, co se o dané léčivce dozvěděli a zapamatovali. I dospělí si mohou ověřit, jak moc při předčítání dávali pozor. 😊

Podle popsaného postupu v závěrečné kapitole si mohou děti svůj vlastní herbář dokonce i vyrobit.

Když jsem knihou listovala úplně poprvé, naprosto mě uchvátily ilustrace Evy Chupíkové. Její výtvarný rukopis si mě natolik podmanil, že jsem od půvabných bylinkových bytostí a věrných vyobrazení léčivek nemohla odtrhnout oči. Její ilustrace byly skutečným balzámem pro duši.

Velice oceňuji také to, že Radomír Socha záměrně vybral do herbáře takové léčivé rostliny, které běžně rostou kolem domů a v zahradách, a tak si je děti, inspirovány Janinčiným příběhem, mohou samy nasbírat a usušit. Což ostatně v šesté kapitolce potvrdila i sama kopřivová víla: „My víly se snažíme, aby většina léčivých bylin rostla co nejblíže vašich stavení a zahrad.“ (s. 61)

Pohádkový příběh Vílí býlí, jež vydalo nakladatelství Portál, se bude líbit nejen malým a větším čtenářům, svůj okruh nadšenců si najde i mezi dospělými. A myslím si, že takový miniherbář se v žádné pořádné domácí knihovně neztratí!

Na svatého Martina

Od té doby, co máme malého, se jaksi více snažím dodržovat české tradice a zvyky, a tak jsem letos na svatého Martina upekla svatomartinské rohlíčky a plánovala muže a syna uctít husou. Poslední jmenovanou tradici jsem nakonec trochu pozměnila. Nebudu péct husu, ale kachnu, jelikož jestli si mám vybrat husu kupovanou, nebo kachnu z domácího chovu od babičky, vítězí jasně bio kachna. :-) No a na našem stole se objeví o týden později, až budeme všichni pěkně doma. 

Recept na svatomartinské rohlíčky najdete zde. Vyzkoušela jsem nádivku makovou, tvarohovou a povidlovou a testosteronovému klubu nejvíce chutnaly rohlíčky povidlové a tvarohové, takže příští rok je volba nádivky jasná. :-)

Svatý Martin

Svátek sv. Martina (11. 11.) se u nás slaví jako začátek zimy, proto se říká, že "Svatý Martin přijíždí na bílém koni". Tento svátek byl prý jedním z nejoblíbenějších svátků roku. Hospodáři i děti čekali na první sníh, hospodyně pekly husu a svatomartinské rohlíky. 

A proč vlastně ke sv. Martinovi patří husy? Legenda říká, že sv. Martin byl natolik skromný, že nechtěl přijmout post biskupa v Tours a schoval se před vyslanci, kteří mu oznámení o zvolení nesli, do husince mezi hejno hus. Ty ho však svým kejháním prozradily. Jiná legenda praví, že sv. Martina husy svým hlasitým kejháním rušily při kázání. Za trest teď musí každý rok v den sv. Martina pykat na pekáči. (zdroj zde)

Spratek (Příběh dítěte, které nikdo nemiloval)

Hayden, Torey L. Spratek. Příběh dítěte, které nikdo nemiloval. Praha: Portál, 2012. 240 s.

„Co je důležité, je očím neviditelné.“

(Antoine de Saint-Exupèry)

Milí čtenáři, zaujala vás někdy nějaká kniha natolik, že jste nad jejím obsahem přemýšleli ještě několik dnů či týdnů po přečtení? Od vysoké školy do dnešního dne jsem prostudovala několik publikací, které se věnovaly poruchám učení a poruchám chování u dětí, ale teprve příběh Spratek od Torey L. Hayden mě donutil se nad touto problematikou hlouběji zamyslet.

Torey, učitelka na americké škole, jednoho dne dostane do své třídy pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami šestiletou holčičku jménem Sheila, která vážně zranila tříletého chlapečka. Unesla ho a zapálila na něm oblečení. Torey a Sheila si k sobě postupně hledají cestu a nezvladatelné dítě se pomalu mění v nadprůměrně inteligentní stvoření.

Příběh, vyprávěný samotnou Torey, umožňuje čtenáři být přítomen jejím neustálým vnitřním zápasům a nejistotám v roli učitelky, jejím pochybnostem o sobě samé, hledající odpovědi na každodenně přítomné otázky: Co tady vůbec dělám? Umím tyto děti vůbec něco naučit? Neměla jsem tu situaci vyřešit jinak? Je možné věci změnit? Je možné životy těchto dětí změnit?

Jistě jste si všimli shody jména románové hrdinky s autorčiným. Nejedná se o náhodu. Torey L. Hayden, vlastním jménem Victoria Lynn Hayden (*1951 Livingston v USA), je dětskou psycholožkou a speciální pedagožkou, a tak při psaní knihy opravdu vycházela ze své bohaté pedagogické praxe a beletristicky zpracovala skutečný příběh šestileté dívky. Díky tomu její román nepostrádá na věrohodnosti a odborné erudovanosti. V kombinaci s poutavostí a čtivostí (byť se jedná o neveselé téma) vytváří napínavý děj, kdy čtenář dočte jednu kapitolu a vzápětí chce začít číst další, protože nutně musí vědět, jak se situace se Sheilou i Torey bude dále vyvíjet.

Ducha celého příběhu navíc podtrhují drobné ilustrace, nápaditě doplňující prolog, každou z 19 kapitol a epilog.

Musím se vám přiznat, že se ke Spratkovi (Příběhu dítěte, které nikdo nemiloval) v myšlenkách stále vracím. A přemítám. Přemítám o dětech, o problémových, zanedbávaných dětech, které zažily psychická traumata, a nejen o nich. Vzpomínám na Torey, její vizi, že je možné věci změnit, i když byla kvůli svému snu velmi často se silami v koncích. Přemýšlím i o poselství celé knihy, o tom, že odsuzovat dítě či dospělého člověka za jeho činy není někdy tak jednoduchá a přímočará záležitost a vysvětlení na ono proč musíme hledat hluboko v minulosti.

Odpověď na otázku, komu bych doporučila knihu Spratek, je, myslím, více než jasná. Jistě bude zajímat všechny pedagogy, speciální pedagogy, výchovné poradce, dětské psychology i rodiče. Ale přála bych si, aby se kniha se svým poselstvím dostala do rukou i širší veřejnosti. Zasloužila by si to.

  

...

Kdykoliv začneš číst knihu, cítíš se, jako bys nastoupil do vlaku, který tě veze na prázdniny.

(Antonio G. Iturbe)

Antonio G. Iturbe (1967) - španělský novinář a spisovatel, upoutal románem Osvětimská knihovnice.

Auta kam se podíváš!

Dnešní rodinné dopoledne se neslo čistě v duchu výstavy Autíčka pro malé i velké, která je k vidění do 12. listopadu v prostějovském Špalíčku.

Na náměstí jsme tak jeli pouličkou, což normálně neděláme, protože věrni moudru Ve zdravém těle zdravý duch dáváme přednost chůzi.

Dalším a zároveň hlavním bodem programu byla výstava autíček v prostějovském Špalíčku. Správně v názvu výstavy bylo uvedeno pro malé i velké, jelikož manžel i já jsme stejně jako náš syn nadšeně poletovali od jedné vitríny ke druhé a vzpomínali, se kterými vystavenými exponáty jsme si jako malí hráli.

Potěšilo mě, oproti poslední návštěvě muzea, že je budova Špalíčku tááák prorodinná. Kočárek jsme pohodlně zaparkovali hned u pokladny. A že roční dítě běhá mezi vystavenými exponáty a sem tam chytne ručičkou na vyleštěnou vitrínu, NIKOMU (kromě výchovně kárající maminky, tedy mě) nevadilo.

Nabyti dojmy jsem se vydali do cukrárny Sladká tečka v Netušilově ulici. Rodiče s dětmi, pokud jste zatím v Prostějově nenavštívili tuto cukrárnu, honem tak učiňte! Nejenže vaří výbornou kávu a vybírat můžete mezi několika poctivými zákusky a dortíky, mimochodem bez kavárenských přirážek, ale HLAVNĚ tu mají i úžasný HRACÍ KOUTEK PRO DĚTI! Co koutek, jednu velikánskou místnost plnou hraček, pidistolečků a pidižidliček pro pidiličky, skluzavku a mnoho dalších dětských lákadel. Jen by mohli někde ke vstupu dát ceduli s upozorněním, že děti při odchodu z cukrárny brečí, protože se jim odtamtud nechce! Náš malý si v herně během pár minut oblíbil jedno autíčko a nechtěl odejít bez něj...
Čili si, mámy a tatínci, udělejte čas a zajděte se svými dětmi na výše zmiňovanou výstavu. A nezapomeňte na nějakou sladkou tečku! 😉

Špalíček

Špalíček

Sladká tečka

Když se řekne Montessori

MONTESSORI, Maria. Objevování dítěte. Praha: Portál, 2017. 352 s.

Kladli jste si někdy otázku, proč vaše dítě desetkrát opakuje nějakou činnost, nad kterou vy nechápavě kroutíte hlavou? Je roztržité a nedokáže se zklidnit? Jaká má být role učitele v procesu vzdělávání? A proč je často obtížné udržet ticho při výuce? Na tyto, ale i jiné otázky naleznete odpovědi v knize Marie Montessori Objevování dítěte, rozkrývající mnohá tajemství dětské osobnosti. Ale všechno pěkně popořádku...

Maria Montessori, italská lékařka, vědkyně a pedagožka, na sklonku 19. století a začátku 20. století zaměřila svoji pozornost na mentálně postižené děti. Vymýšlela metody učení a pomůcky, které měly pomoci zlepšit jejich vzdělávací výsledky. Nakonec ji napadlo, zda by tyto principy nenašly uplatnění i ve výuce zdravých dětí předškolního věku. Průběh a výsledky experimentu shrnula v již výše zmíněném spise Objevování dítěte.

Kniha je rozdělena do 26 kapitol (doplněna ještě o úvod, dodatek a doslov) ve kterých autorka systematicky předkládá zásady a postupy své práce. Začíná úvahou o aplikaci vědy ve škole a přes popis metod používaných v předškolní výchově se dostává až k výrobě pomůcek pro smyslový rozvoj, úloze učitele a technice výuky. A pozor! Podle Montessori ne učitel, ale dítě má být hlavní činitel výuky. Samo má svými silami a svým tempem získávat nové vědomosti a dovednosti, učitel/učitelka má pouze usměrňovat jeho činnost, odvrátit ho od aktivit, na kterých by jen zbytečně plýtvalo energií. Dále se dosti podrobně věnuje metodice psaní, čtení a počítání, neopomíjí ani kreslení, hudbu a náboženskou výchovu. To vše završuje kapitolou Vítězné tažení, kde jen potvrzuje úspěchy metod a přístupů uplatněných ve vzdělávání dětí předškolního věku.

Velice mě zaujaly autorčiny úvahy o tichu (ve třídě). V klasické třídě je ticho vyžadováno (pod hrozbou určitých sankcí) jako stav potřebný pro to, aby učitel mohl žáky vyučovat. Podle Montessori však ticho pro děti není přirozené. Tichu musíme děti nejprve naučit, a to vhodnými cvičeními. Jen tak získají potřebnou sebekázeň. Jistě stojí za vyzkoušení!

Musím se vám přiznat, že jsem se knihy od Marie Montessori trochu bála. V hlavě mi kolovaly otázky typu: Jak se mi text bude číst? Pochopím všechny autorčiny hlavní myšlenky? Nebude psát příliš vědecko-nudně? Opak byl pravdou. Montessori píše stylem, jako by se vám svěřovala se svým životním příběhem. Z řádků je cítit úcta, pokora a hlavně láska k dětem a k práci. A na celkové atmosféře díla je to opravdu znát.

Maria Montessori mi nabídla podívat se na chování, jednání a uvažování dětí, konkrétně mého syna, z jiného úhlu pohledu, a tak i mnohé pochopit. Proto si myslím, že Objevování dítěte by si měla přečíst každá maminka na mateřské dovolené, paní učitelky učící v mateřské škole a na 1. stupni ZŠ. A nám, co učí odrostlejší děti, neuškodí připomenout si, co předcházelo leckdy neuvěřitelným pubertálním výjevům.

A na úplný závěr pár úžasných myšlenek Marie Montessori:

Ten, kdo chce být učitelem, musí mít o člověka zájem. (s. 16)

Kdybychom porovnali svoji vlastní zapomnětlivost v průběhu našeho života se zapomnětlivostí našich dětí, museli bychom se hanbit. (s. 24)

My dospělí setrváváme ve vynášení poslušnosti dítěte jako jeho hlavní ctnosti. Podle nás by měla být pro dětství charakteristická, ale ve skutečnosti je poslušnost dítěte považována za ctnost hlavně proto, že je tak vzácná a obtížně dosažitelná. (s. 321)

Střípky z Běleckého údolí

Tolik let chodíme na procházky do Běleckého údolí a teprve čím jsem starší, tím víc si uvědomuji všechnu tu krásu přírody kolem. Myslím, že není třeba dalších komentářů...



hotel Bělecký mlýn

Splav, v němž se mí rodiče jako děti koupávali a u něhož si na ohni pekli vlastnoručně chycené ryby.

 

Mistři portrétu

Chyběla mi kultura. Rozumějte, pěkně se obléct, nemít na sobě flek od přesnídávky nebo od dětské kaše, obout boty na podpatku a vydat se do muzea či galerie na nějakou pěknou výstavu. Již delší dobu jsem pokukovala po výstavě Mistři portrétu, kterou pořádalo Muzeum v Prostějově. 

A co bychom tak dělali na státní svátek? (Pomyslela jsem si.) Přece šli za kulturou! Manžela, syna a psa Antonína jsem nechala kroužit po náměstí a SAMA jsem se vydala vstříc Mistrům!

Výstava představovala mnoho slavných českých jmen od baroka po 20. století, např. Jana Kupeckého, Františka Kupku, Alfonse Muchu, Vojtěcha Hynaise, Mikoláše Alše, Josefa Mánesa, Emila Fillu a mnoho dalších. Opravdu pastva pro oči a potěcha pro ducha. :-)

Jen jsem si tak uprostřed vší té krásy posteskla, škoda, že místní muzeum je tak neprorodinné. Jak bych se tu dostala s kočárkem? V hlavní budově není nikde bezbariérový vstup. Copak to, že je maminka na mateřské, znamená, že kultura pro ni skončila? 

A další mínus - když jsem se ptala po nějakém letáčku k výstavě či po katalogu, opět NIC.

Ach jo. Ale cíl byl splněn. Duchovně jsem se nabila a poté, co jsem vyšla z muzea, mi syn mohl opět svýma ručičkama upatlat šaty. :-)

Takové čtenářské vzduchoprázdno

Stává se mi poměrně často, že po dočtení jedné knihy a před začátkem čtení knihy další potřebuji nějaký čas pauzu. Většinou listuji časopisy a pročítám oblíbené blogy. Nyní čtecí vzduchoprázdno trvá poměrně dlouho, a to na mě na stolku, poskládaných pěkně v komínku, čeká hned několik knižních titulů, např. Medvědí tanec od Ireny Douskové, Specifické poruchy učení, Analfabetka... A ne a ne se do nějaké knihy pustit. Na vině jsou hned dva čtenářské zážitky - Piknik v Provance od Elizabeth Bard a Ostrov s vůní čerstvého chleba od Jenny Colganové.

Ostrov s vůní čerstvého chleba - ano, ano, próza prošpikovaná jídlem a hlavní hrdinka, která opustí svůj hektický život ve městě a začne od nuly žít nový život na přílivovém ostrově v Cornwallu, to je moje, vždyť mě znáte. :-)

Zato Piknik v Provence, ten je trochu z jiného těsta. Hlavní hrdinka (a autorka v jedné osobě) má vlastně tak nějak všechno, po čem současná třicátnice touží - miminko, manžela, byt, práci... A přesto všechno změní jedna dovolená v Provence, jeden "dům s minulostí". A najednou z Elizabeth není Pařížanka, ale žena, maminka a manželka z Provence, jež si se svým manželem otevře zmrzlinářství.

Trochu (trochu hodně) jsem se v hlavní hrdince viděla. Ne, nebojte, nechystám se odstěhovat do Provence a nechci si otevřít zmrzlinářství. :-) Jde spíš o to, co se jí honilo hlavou. Sžívání se s miminkem, hledání si cesty k němu, učit se být mámou. Přestěhování se na vesnici, přijetí úplně jiného stylu života než toho skrz naskrz městského. Změna našeho JÁ.

Tyto a mnohé jiné myšlenky byly vyvažovány pasážemi o vaření. Vaření, stejně jako pro mě např. četba knih, bylo pro Elizabeth přirozenou součástí jejího JÁ. Umožnila čtenáři, aby jí stál po boku už při samotném nákupu surovin na místních trzích či získaných od starousedlíků, zasvětila ho do tajů konkrétního receptu a ještě ho pozvala k samotnému aktu jedení. Schválně píšu aktu, protože zase až díky knize si člověk uvědomí, že jídlo + rodina + stůl = mnohdy jediný čas, kdy se rodina sejde pohromadě, a že si právě proto máme tyto chvilky náležitě užívat... A proto ani přípravu jídla nepovažujme za promarněný čas... Bon appetit!

To jsem si tak představovala

Píšu po delší pauze. A proto jsem Vám chtěla sofistikovaně napsat o nějaké knize, kterou jsem v poslední době přečetla, třeba o té s názvem Tři maminky a tatínek. Ale chyba lávky...

Dnešní večer jsem měla poměrně přesně naplánovaný. Uspat malého, zašít manželovi triko, vyžehlit hordu prádla (ano, já jsem se na žehlení těšila), dát horkou vanu, nalakovat si nehty a na závěr, jako třešničku na dortu, napsat příspěvek na blog. 

Zádrhel nastal již u bodu USPAT MALÉHO. Což o to, malý usnul již v 19.00. A spal by jistě až do rána, kdyby ho ve 20.00 nevzbudil svým štěkotem z gauče náš pes Antonín!!! (Nechápu, jak by nás z gauče před zlodějem ubránil!) A bylo po spaní. A když se náš desetiměsíční syn takhle večer vzbudí, je to, jako by řádila Černá ruka. Největší legraci spatřoval v pronásledování Antonína...

A závěr? První usnul Antonín, usnul již ve 20.01. Synátor usnul ve 22.00. Já jdu spát s mastnými vlasy a nenalakovanými nehty. Alespoň že u příspěvku na blog můžu odškrtnout splněno. A o nějaké knize někdy příště.